Mráz, sníh, tma, vyčerpání a proklatě prudký kopec nahoru i dolů. To je vizitka jedné z nejšílenějších a zároveň nejoblíbenějších extrémních běžeckých akcí v našich končinách. Řeč není o ničem jiném, než o legendárním závodě 24 hodin na Lysé hoře, který se letos konal už poosmé.
Extrémní běžecký závod
Kdo za 24 hodin zvládne nejvíce okruhů na úbočí Lysé hory, vyhrává. Pravidla jsou značně jednoduchá, zato v praxi se můžete těšit na pořádnou zkoušku vašich fyzických i psychických sil.
Jakákoliv dvacetičtyřhodinovka je sama o sobě pořádná nálož. Pokud k tomu ale připočtete ještě 800 metrů stoupání na každém okruhu, mrazivé zimí počasí a hluboký sníh pod nohama, pak dostanete koktejl, který v české kotlině nemá obdoby. I proto se na startu každý rok schází stovky běžců, kteří touží překonat sami sebe a sáhnout si na samé dno svých sil.
Zima, sníh a prudké kopce nepatří mezi mé oblíbené podmínky pro běžecký závod a tak mě LH24 nechávala dlouhá léta naprosto klidným. Mé ideální běžecké prostředí se neobejde bez lehce zvlněného profilu a pětadvaceti stupňů ve stínu. Nakonec to ale dopadlo tak, že na startu LH24 v roce 2019 jsem nechyběl ani já. Ne ovšem jako závodník, ale jako člen doprovodu.
Na startu jako doprovod
LH24 se běhá buď jako závod jednotlivců, nebo jako štafeta dvojic. Jednotlivci mají nárok na jednočlenný doprovod, který se jim stará o podporu. V okamžiku, kdy závodník zdolává vrchol Lysé hory může doprovod využít jeho místa na spaní a dokoupit se dá i vstupenka do gastro zóny, kde je po celou dobu závodu neomezený přístup k teplému i studenému jídlu. Já jsem ale neměl v plánu odpočívat pod peřinou, nebo vyjídat bufet. Místo toho bylo mým plánem obstarávat psychickou i fyzickou podporu po maximální možnou dobu. To v praxi znamenalo 16 hodin na nohách, 54 našlapaných kilometrů a 3500 nastoupaných metrů. Vraťme se ale pěkně na začátek.
Start závodu se konal 26. ledna v 10:00 v areálu Wood Areny v Ostravici. Odtud se závodníci dostali zaváděcím stoupáním až k trafostanici u lanového centra, kde začínal hlavní okruh závodu. O 11 kilometrů a 800 nastoupaných metrů později se okruh uzavře u hotelu Sepetná a po krátkém traverzu k trafostanici je na čase začít znovu stoupat. A tak stále dokola, kam až časový limit, fyzické síly a psychická odolnost dovolí.
S Naty, které jsem dělal doprovod, jsme se dohodli, že první kolo absolvuje sama, abych nerozšiřoval už tak početný dav běžců na startu a zbytečně nepřispíval k tvorbě špuntů na úzkých místech trati.
Doprovod má tři možnosti, jak si správně načasovat kdy a kde čekat, aby se se svým běžcem neminul. První možností je využití funkce Strava Beacon, nebo jiného real time sledovacího zařízení. To ale vzhledem k teplotám hluboko pod bodem mrazu, a nejisté životnosti baterie u mobilních telefonů, nebylo příliš praktické. Zbývá tak buď nechat si zaslat od závodníka sms zprávu z trati (pro běžce velmi nekomfortní), nebo moje nejoblíbenější forma – pravidelné aktualizování výsledků, kde se dá sledovat, kdy závodník prošel vrcholovou čipovou kontrolou. Dolů už je to pořádný fofr a tak mám necelou půlhodinu na to se posbírat, pořádně obléct a vyrazit kousek v protisměru trati vyhlížet zářivě žlutou šmouhu, jak se řítí ze svahu dolů.
Té jsem se dočkal po očekávaně rychlém seběhu v očekávaném čase. První kolo v nohách, úsměv na tváři, pocitově vše OK, takže rychle doplnit zásoby vody, vypít trochu čaje a vzhůru do druhého kola. Tentokrát už to čekalo i mě a tak jsem měl možnost okusit trasu, kterou ti nejlepší zvládnou až čtrnáctkrát. Vítězem je ale každý, kdo to nevzdá a na vrchol Lysé se podívá alespoň jednou.
Průběh závodu ze středu startovního pole
Původní plán zněl sedm okruhů, a na samém začátku vypadalo vše optimisticky. Mráz nebyl tak extrémní jako v minulých letech, seběh velmi rychlý a radost kazil pouze traverz těsně pod vrcholem, kde se místo odpočinku běžci bořili po kotníky do sypkého prašanu a každý krok stál neuvěřitelné množství energie. To jsme ale ještě netušili, jak moc se budou podmínky na trati v průběhu závodu měnit.
Během prvních třech kol, které Naty absolvovala na jeden zátah se stihl traverz ještě více rozšlapat a zajímavé to začalo být i v seběhu, kde se sníh pod tíhou tisíců dopadů rozemlel na sypkou kaši s hlubokými krátery. Bylo velmi snadné nechat v nich kotník a vydat se na krátký let hlavou napřed do závěje.
Krizi jsme zahnali čokoládovým energetickým gelem a sílu do těla vlévalo i vědomí, jak pěkně to zatím odsýpá, kolena i záda drží a celkově se to obešlo bez vážnějších komplikací. Třetí kolo (druhé společné) už dokončujeme za svitu čelovek a zasněžená krajina tak dostává zcela odlišný ráz. Seběh mi najednou připadá mnohem snadnější a příjemnější. Snad proto, že intenzivní světlo z čelovky krásně zvýraznilo všechny zákeřné nerovnosti a já tak měl mnohem lepší představu o tom, kam si mohu dovolit šlápnout.
Na konec třetího okruhu jsme naplánovali zastávku na jídlo, převlečení do suchého oblečení a přezutí do jiných bot. Já si mezitím mohl hlavu vykroutit nad tím, jak nejlepší muži i ženy zvládají bez delší zastávky odbývat jeden okruh za druhým. Na mých stehnech i chodidlech už zanechaly prudké seběhy a všudypřítomný sypký sníh citelné stopy únavy. Na vzdávání čehokoliv bylo ale rozhodně příliš brzy a já jsem sem rozhodně nejel pro to, abych závod sledoval z postele.
Po jídle a převlečení jsme si dali krátkou zastávku a už byl čas vyrazit na okruh číslo čtyři a pět. Plánovaný čas byl okolo pěti hodin a to znamenalo, že další pauza nebude dříve, než v jednu hodinu v noci.
S nocí přichází krize
Naty bohužel pauza místo nakopnutí lehce rozhodila a tak čtvrté stoupání absolvujeme v tichosti s pohledy upřenými na špičky chodidel a snažíme se krok za krokem plynulým tempem vystoupat až na vrchol. To se nakonec daří ve velmi pěkném tempu a už už se těšíme na seběh.
To ale netušíme, že povrch se stihl opět změnit a místo příjemné vyšlapané pěšinky nás čeká sněhová oranice, kterou se brodíme s velkou nechutí. Hodiny i nastoupané metry naskakují zběsilým tempem a únava už je pořádně znát. Naty se ale zakousla a pokračuje svižným tempem dolů k Sepetné. Rychlý čaj na občerstvovačce a honem do pátého kola ať už ho máme za sebou.
To se nakonec ukázalo jako zlomové. Tempo stoupání už nebylo tak vysoké jako v předchozích čtyřech případech, ale stále se to obešlo bez výrazného zpomalení. I tak ale cesta na vrchol trvá věčnost a to nejhorší má teprve přijít. V nohách máme 50, respektive 60 kilometrů a dolů už to pořádně bolí. K tomu přičtěme zimu, únavu a nevyspání a tempo seběhu se jako mávnutím kouzelného proutku zpomalí o polovinu.
V nejhorším rozoraném úseku se ale Naty zatne a nasazuje ostré tempo. Mě nezbývá, než ho akceptovat a se skřípáním zubů se i přes zatuhlá chodidla a achillovky snažím o co nejrychlejší běh. Za 15 minut je po všem a asfaltka kousek nad Sepetnou představuje dlouho očekávané vykoupení.
Zpocení a unavení míříme rovnou do gastro zóny na čaj a něco malého k snědku, než se rozklepaní zimou dostaneme na pokoj. Jsou dvě hodiny v noci, do konce závodu zbývá osm hodin a i když by to časově neměl být žádný problém, tak je jasné, že v dnešních podmínkách to sedm okruhů nakonec nebude.
iSport LIFE závody
Šárka Strachová odstartuje Superlife závod. Přihlaste se a poběžte s námi
Vzhledem k únavě jsme se rozhodli k delší pauze a pokusu o spánek s tím, že nad ránem se uvidí, jestli to bude na ještě jedno kolo. O hlubokém spánku se mluvit nedá, ale alespoň jsme byli v teple a nemuseli jsme se nikam brodit závějemi sněhu.
Ještě za tmy v polospánku vnímám, jak se Naty zvedá, sbírá teplé oblečení, hledá čelovku a vyráží na zteč s posledním okruhem. V mých očích se tak stává naprostým hrdinou, stejně jako všichni ti, kdo zvládli na Lysé hoře kroužit bez odpočinku, nebo se v noci dokázali vyhrabat z vyhřáté deky a vyrazili do zimy a sněhu pokračovat ve svém snažení.
Já místo toho zbaběle nastavuji budík na čas očekávaného výstupu na vrchol, abych stihl být připraven alespoň v prostoru cíle. Ani to nakonec nestíhám, protože Naty zvládla poslední seběh v rekordním čase a naprosto mě tak zaskočila. Naštěstí se můj odhad lišil od reality pouze o pár minut a tak se během chvíle potkáváme v gastro zóně u pořádné a zasloužené snídaně a šálku kávy.
Neuvěřitelné výkony vítězů
Mezitím odbila desátá hodina a my v cíli pozorujeme finiš vítěze Radka Chrobáka, který zvládl neuvěřitelných 14 okruhů. V těsném závěsu za ním dobíhá Petr Král a třetí místo vydřel favorizovaný Zdeněk Hruška. Ano, počítáte dobře, pro vítězství na LH24 bylo v roce 2019 potřeba uběhnout 160 kilometrů a nastoupat více, než 11000 výškových metrů. To vše za méně, než 24 hodin.
Neskutečné výkony předvedly i ženy, mezi kterými se z první příčky radovala po jedenácti kolech Barbora Cichá. Na druhém místě dorazila do cíle Eliška Kaniová a pódium uzavírala Linda Tekeliová s deseti okruhy.
To už se ae balíme a vyrážíme vstříc dlouho očekávanému odpočinku. Za rok znovu? Kdo ví. LH24 je extrémní závod, který vyžaduje nejen vynikající fyzickou připravenost, ale také neuvěřitelné odhodlání trpět celou noc ve sněhu a mrazu. Jestli se nám ale podaří najít tu správnou motivaci, tak se příští rok v Ostravici určitě uvidíme.
