Je tvrdá, sebevědomá a každým zápasem dokazuje, že se může poměřovat s nejlepšími. V UFC, nejprestižnější MMA organizaci světa, česká bojovnice Lucie Pudilová válí. Nekompromisním stylem si dokázala získat celou řadu zahraničních fanoušků. Přestože ze čtyř soubojů vyhrála jen dvakrát, nedala se v případě proher zadarmo. Obě soupeřky, kterým se podařilo českou střelu zastavit, skončily v nemocnici. I díky tomu se probojovala až na třináctou příčku žebříčku. A před sebou vidí jasný cíl – dostat se mezi nejlepší desítku ženské bantamové váhy v UFC. Našlápnuto k tomu má dobře. V sobotu v O2 areně bude navíc poprvé bojovat ve váze muší, když se na galavečeru UFC představí proti Liz Carmoucheové.
Za sebou máte už čtyři zápasy v UFC. Jak byste své působení v nejprestižnější MMA organizaci světa zhodnotila?
„Já vlastně ani nevím. Na jednu stranu mi přijde, že se nic nezměnilo, ale na druhou se toho změnilo strašně moc. Jdu si za svým snem a zatím bych to hodnotila celkem pozitivně.“
V poslední době se kvůli skandálu po skončení souboje McGregora s Nurmagomedovem řeší trash-talk. Jak ho vnímáte vy? Je podle vás víc než úcta k soupeři?
„Podle mě je to půl na půl. V nějakých mezích je to pro ten sport dobře. Conor dělal svoji práci, kterou dělá celou dobu a díky které je tam, kde je. Napadení autobusu bylo sice za hranou, ale pořád to nebylo v přímém přenosu. Chabib pro ten zápas neudělal nic. McGregor všechno odpromoval a on jenom mlčel. Konec toho zápasu jsem nechápala. Jak členové Chabibova týmu napadli Conora, to bylo šílený.“
Lucie PudilováNarozena: 13. června 1994 (24 let) |
Už jste se střetla se čtyřmi soupeřkami, která z nich vás potrápila nejméně?
„Každá z nich měla svoje. V tuhle chvíli asi nejsem schopná úplně říct, která byla nejlehčí, nebo nejtěžší. Všechny měly něco do sebe, každá něco jiného. Nikoho nepodceňuju. Do všech zápasů jdu vždycky naplno. A jestli je některá větší, nebo menší, ovládá určité techniky nebo jak je tvrdá, na tom nezáleží. Vím, co umím já, to mi stačí.“
V UFC jste se ukázala jako tvrďačka, s níž souboje bolí. A teď to zkusme opačně, jakou bitvu jste vy cítila nejvíc?
„Se Sarah Morasovou. Hodně jsem cítila její lokty, jak mě shodila na zem. V samotném zápase mě to sice vůbec nebolelo, jenomže po něm to přišlo. A pořádně.“
Momentálně jste na třinácté pozici ženské bantamové váhy, což už je samo o sobě dost velký úspěch. Věříte si, že máte na to, abyste se probojovala mezi nejlepší desítku? Nebo je třináctá pozice vaším vrcholem?
„Podle mě teď stačí dvakrát vyhrát nějaký atraktivní zápas, nejlépe ukončený knockoutem, či submisí (škrcení), a skok v žebříčku bude zase znatelný. Mohu se klidně dostat na sedmé nebo osmé místo. Být právě mezi nejlepšími deseti je můj cíl a rozhodně se na něj cítím připravená.“
Nunesová, Holmová, … Bantamová váha je plná kvalitních soupeřek. Ale najde se i bojovnice, která tam svými výkony nepatří?
„Vždycky záleží na dané zápasnici. Každá se může někdy špatně vyspat, nesedne jí jídlo, onemocní… I proto se nedá říct, kdo je tam slabý a kdo silný. Je to vrchol, prostě top a podle mě stačí maličkosti, ať už zdravotní, nebo třeba v osobním životě, a všechno může být jinak.“
Mezi každým zápasem jste zatím měla přibližně půlroční pauzu. Vyhovuje vám taková frekvence?
„Víc by mi vyhovovalo, kdybych zápasila o něco častěji. Nejraději bych mezi zápasy měla pauzu tak tří až čtyř měsíců, to by podle mě bylo tak akorát.“
Před zápasy a na vážení vždycky působíte dost nervózně...
„Nemyslím, že bych byla nervózní. Na oficiálním vážení je člověk hladový, a tak je rád, že chodí. Ale na tom druhém před diváky už je to v pohodě. Nad tím, že je sál plný lidí a další mě sledují u televize, vůbec nepřemýšlím.“
Na druhou stranu je i pak v kleci znát, že vnímáte jen soupeřku a okolí vás vůbec nezajímá. Jak to děláte, že se dokážete od všeho úplně oprostit?
„Mám to tak nastavený. Vím, co mě čeká, a taky vím, co čeká soupeřku. Nemám tedy důvod být nervózní.“
Je těžké přímo v zápase vnímat trenéra a řídit se jeho radami?
„Já ho vždycky slyším dobře, protože strašně řve, a pak nemůže vůbec mluvit. Pokud ho poslouchám, dopadá to vždycky dobře. (směje se) Spíš však záleží na tom, jestli mi před zápasem sedla příprava a jsem celkově v pohodě. Pokud mi nesedla, tak bývám v pr**** a nedopadá to tak dobře. Když trenéra poslouchám, vždycky mi to hodně pomáhá.“
Vynadá vám po souboji, když neposloucháte?
„To zase ne.“
Je něco, co vás při zápase dokáže vyloženě naštvat?
„Když prohraju. (směje se) Čistě během zápasu mě vždycky dokáže naštvat, pokud je soupeřka neaktivní a vyhýbá se střetu.“
Zmínila jste pocity z porážky. Dělá vám pak problém třeba obejmout soupeřku?
„Záleží, jaká prohra to je. Zaslouženou prohru přijmout dokážu, když ale cítím, že jsem si prohrát nezasloužila, moc to přijímat neumím. Soupeřka za to ale ne- může, tak pak záleží spíš na ní. Jestli machruje, nebo uzná, že vyhrát neměla. Jako třeba Lina Länsbergová, která řekla narovinu, že vyhrát neměla.“
„Takhle se na to dívat nemůžu. Soupeřka i já víme, do čeho jdeme. S tím rizikem do zápasu obě vstupujeme. Nemůžu myslet na to, že bych ji mohla zranit. To bych vůbec nemohla bojovat.“
Jste se svými soupeřkami v kontaktu? Napíšete si třeba občas?
„Než jsem šla do UFC, tak to bylo docela přátelský a s některými holkami jsem ve spojení byla. V UFC už je teď ale rivalita úplně jiná, do nějakého kontaktu se tam vlastně ani moc nedostaneme.“
Našla by se nějaká část přípravy, kterou vyloženě nemáte ráda a nejraději se jí vyhnula?
„Mě baví všechno. Ovšem na druhou stranu, když jsem servaná, tak mě zase nebaví nic. Spíš tedy záleží, jak jsem na tom. Dřinu jako takovou mám ráda.“
Hodně se zaměřujete na trénink na zemi. Myslíte si, že byste se zvládla vyrovnat se nějaké top zemařce?
„Už se tomu věnuju od doby, kdy jsem začala MMA, jenom to moc nepoužívám. A takhle to dělá i hodně zápasníků, že sice boj na zemi zvládají na jedničku, ale bojují raději v postoji, protože je to atraktivnější. Bojovat na zemi umím, takže ano, věřím, že bych to zvládla.“
U mužů je velké téma hubnutí před zápasy. Kolik kilogramů u vás musí průměrně jít dolů?
„Řekla bych, že to bude v průměru pět kilo. V silové přípravě mívám kolem 68 kilo, jakmile se ale dozvím o zápase, s nabíráním svalů přestávám. Skutečnost je taková, že dva dny před vážením už shazuju kolem tří kil. Což už je jen voda.“
A jak si vůbec zvykáte na popularitu?
„Jsem pořád nohama na zemi. Ono to zase není takové, že bych nemohla vyjít ven, aby mě lidé nezastavovali. Pár příjemných chvilek jsem už ale zažila, hlavně tedy v USA. Třeba v Dallasu na letišti mě oslovovaly rodiny s dětmi a chtěly si dělat selfi e. Když jsem pak čekala na terminále ve Philadelphii, chodili za mnou i lidi, do kterých bych to vůbec neřekla. Žádní sportovci, prostě normální lidi. Bylo to milé. V Čechách to zatím takové není.“
