Ve své kariéře překonal už několik těžkých překážek. Jeho cesta do NHL totiž rozhodně nebyla z těch nejsnazších. Přes dlouhé putování v nižších zámořských soutěžích se však do slavné ligy nakonec dostal. Letos v únoru ale v rozletu hokejového útočníka Andreje Nestrašila zabrzdilo vážné zranění páteře, kdy si po nekontrolovaném nárazu do mantinelu zlomil dva obratle. V prvních hodinách mu lékaři nebyli schopni zaručit, jestli si vůbec ještě někdy hokej zahraje. „První prognózy mě moc optimismem nenaplňovaly,“ přiznává pětadvacetiletý útočník.
V českém hokeji však není moc zarputilejších portovců než slávistický odchovanec. Často dokáže zatnout zuby a i přes nepřízeň osudu bojovat dál. To znovu potvrdil i letos na jaře. Rentgeny osm týdnů po úrazu ukázaly, že se páteř hojí dobře a Nestrašil ihned začal s intenzivní rehabilitací. „Chci být připravený na začátek příští sezony,“ říká útočník Caroliny v rozhovoru pro Superlife, v kterém popisuje svůj návrat profesionálního sportovce po vážném zranění.
Jak jste byl vlastně v nemocnici dlouho bezprostředně po úrazu?
"Ten večer, kdy se mi to stalo, jsem šel v nemocnici na CT vyšetření. Tam se ukázalo, že obratel je fakt blbě zlomený. Nemohl jsem se hýbat. Ale na druhou stranu mě druhý den překvapivě dali do ortézy, posadili na taxík a řekli, ať letím z Toronta domů. To bylo trošku nahoru dolů. Čtyřiadvacet hodin jsem nemohl slézt z postele, druhý den mi řekli, ať už táhnu, že mě tam nechtějí (směje se). Doma jsem pak první měsíc víceméně ležel, ven jsem šel v podstatě jen na oběd - a to bylo celé. Něco jsem začal dělat až ve třetím měsíci.“
Měl jste po zranění velké bolesti?
„Cítil jsem ji jenom první dva dny. V tom je tohle zranění nejhorší. Musel jsem na sebe být opatrný, i když mě nic nebolelo. Je to zvláštní pocit. Když dostanete koňara a pak si na nohu stoupnete, zabolí a pro hlavu je to signál, že nemáte nic dělat. Já žádné takové signály nemám, takže je to hodně o trpělivosti. Když mi řekli, že prvních osm týdnů skoro nic nesmím dělat, musel jsem vydržet. Přitom bolest spojenou s těmi zlomenými obratli jsem fakt neměl žádnou.“
Jak postupovala vaše rehabilitace?
„Dlouho jsem musel jen ležet. Někdy v půlce dubna jsem začal s rehabilitací. To se mi najednou hned zlepšila nálada, že jsem mohl začít něco dělat. Docela jsem to zvládal i předtím, ale když mi pak po dalších rentgenech lékaři oznámili, že to začíná dobře srůstat, tak mě to nakoplo. Navíc jsem konečně mohl začít něco dělat. Prováděli jsme s fyzioterapeutem různá cvičení, měli sestavy na každý den. Dvě až tři hodiny rehabilitace, další čtyři jsem musel být ve speciální ortéze, která posiluje růst kostí. Dohromady jsem měl sedm hodin denně co dělat.“
To bylo asi hodně náročně.
„Hodně jsem chodil do bazénu. Vodu jsem měl vždycky až po krk, aby zátěž pro páteř byla minimální. Udělal jsem třeba třikrát deset dřepů, do toho musel zapojovat břišní svaly, které mi páteř chrání. Bylo to hodně pomalé. Navenek to vypadalo, že toho dělám hodně, jenže já jsem zvyklý být každý den hodinu v posilovně a hodinu a půl na ledě, kde se potím. Takže jsem si musel pořád připomínat, že i teď něco dělám. Občas jsem totiž z toho nebyl vůbec unavený, přitom to jsou důležité cviky.
Dnes byste nepoznali, že jsem byl zraněný
Jak se cítíte teď?
„Jsem na tom až překvapivě dobře. Hodně lidí si myslelo, že ani sezonu nestihnu a budu muset začít později. Za ty dva týdny, co jsem v Čechách, tak jsme do toho šlápli a ten pokrok je hodně velký. Ta svalová paměť funguje u mě asi hodně dobře, protože po dvou dřepech jsem dostal křeče. Dnes už jsem pomalu trénoval na úrovni jako v loňské sezoně. Pokud se nestane nic špatného, tak bych měl příští sezonu stihnout.“
To zní skvěle, přitom první odhady nebyly příliš optimistické.
„První odhady byly hodně mizerné. Naštěstí jsem měl v Americe i tady kolem sebe hrozně ochotné lidi a dobrého fyzioterapeuta. Skupinu lidí, s kterými trénuji už tři roky, ti mi věnují hrozně moc času. Ten posun je ten hrozně znát. Když jsem mluvil s panem Jandačem při druhé nominaci na Světový pohár, tak jsem se neohnul ani pod kolena a dnes už byste ani nepoznali, že jsem byl zraněný.“
Jak vlastně vypadá váš trénink teď? Co všechno už podstupujete při svém návratu zpět do hokeje?
"Ráno jdu na kondiční trénink. Ať je to posilovna, běhání, vytrvalostní věci. Jediné, čemu se vyhýbáme, jsou těžké činky. Ty si na záda naložit namůžu, pro páteř by to znamenalo moc velký tlak. Děláme jiné věci, zatím trošku jinou formou, poněvadž od doktorů mám nařízeno, že do konce června ještě nemohu žádné extra těžké váhy. Je to taková jistota. Pak absolvuju kontroly na rentgenech, načež bych se mohl posunout někam dál. A s Láďou Brejchou navíc tak ob den děláme manuální terapii, kde on mi uvolňuje veškerá zádová svalstva a všechno, co je potřeba k tomu, aby tělo fungovalo dobře. A aby měl trénink smysl. On je v tomhle geniální, dokáže neuvěřitelné věci. O Láďovi mluvím jen v superlativech, jenže on si to zaslouží. Je fakt hodně šikovný. Kromě toho ještě dělám odpoledne fyzioterapeutická cvičení, spíš dýchací. Na posilování a uvolňování menších svalů, jež by člověk v tréninku měl využívat, ale nevyužívá."
Kolik času vám to zhruba zabere?
"Ráno asi hodinu a půl, odpoledne tak do 45 minut. Já předtím tři měsíce jenom ležel a nemohl nic dělat, tělo si tím pádem odvyklo. Když pak makám hodinu a půl, stačí mi to. Doma si pak lehnu a zbytek dne jsem celkem vyřízený. Je to nápor."
Přesto psychicky vypadáte hodně pozitivně naladěný?
„Já jsem překvapivě na tom psychicky byl dobře. Naštěstí jsem neměl žádné bolesti a problémy. Všechno šlo podle plánu a doktoři po pár týdnech začali být také pozitivní. Proto můžu říct, že jsem to po této stránce zvládl relativně dobře. Navíc teď je to každým dnem lepší a lepší, když člověk vidí, že ty pokroky přicházejí poměrně rychle.“
Myslíte, že díky té psychice jste se s tak těžkým zraněním lépe vyrovnal?
„Určitě to hraje roli. Byly situace během té rekonvalescence, kdy jsem měl na výběr, jestli si chci být dál opatrný nebo jestli se pokusím i přes riziko dál posouvat. To bylo hlavně s tou ortézou, kterou já sice měl tři měsíce a pak jsem ji vlastně zahodil. Třeba v autě by bylo lepší ji stále mít, protože v tom autě to nebezpečí bylo asi největší. Já se ale rozhodl, že když to půjde, tak se toho zkusím zbavit hned, abych si v hlavě nevytvořil nějaký psychický blok. Navíc se hrozně moc těším na novou sezonu. Mám poslední rok smlouvy. Udělali jsme pár výměn, podepsali nové hráče, tak to vypadá, že bychom měli mít lepší tým.“
Bylo těžké si udržet váhu, když jste se první měsíce nemohl téměř hýbat?
„Já jsem se fakt držel. Kdysi jsem totiž s váhou mýval velké problémy. Vážil jsem dokonce 100 kilo a musel jsem jít pak na farmě s váhou hodně dolů. Proto jsem se toho teď hodně bál, když jsem jen ležel na posteli a nemohl se hýbat. Naštěstí se mi podařilo si tu váhu kolem 90 kilo udržet. O to je teď lehčí se dostat zas zpátky a netáhám zbytečná kila navíc. Samozřejmě nějaké svaly opadly a kila přibyla.“
Kdy se chystáte na led?
"Koncem června už bych mohl na led. Ale já to ani neplánuju. Většinou chodím na led až druhou půlku července. Nejdřív začnu sám a uvidíme, jak to bude pokračovat. Nejdřív vezmu bráchu, aby mě trochu osekal a dal mi pár krosčeků, abych nabral sebevědomí a byl připravený na kontakt. Pak to bude v pohodě."
