Po bronzu ze světového šampionátu 2014 padla mužská florbalová reprezentace do stínu. Z mistrovství světa 2016 přivezla „bramboru“ a přes dva roky neporazila nikoho z TOP trojky. Švédsko, Finsko ani Švýcarsko. Co s tím? Palčivý problém násobený tím, že příští MS proběhne na domácí půdě a je třeba uspět, rozsekli šéfové v českém prostředí poloprofesionálního sportu velkolepě. Poprvé v historii pustili na pozici hlavního trenéra cizince, finského experta Petri Kettunena. „Můžeme si navzájem hodně pomoci,“ věří 46letý kouč, který Čechy poprvé vedl do boje na Světových hrách v polské Vratislavi.
Jak to dopadlo? Češi na turnaji prohráli s Finy ve skupině 2:4, následně porazili outsidera Polsko 12:1 a v semifinále podlehli Švédsku 2:5. Pověsit si na krk bronzové medaile v neděli znemožnila další porážka s Finy, tentokrát 0:2.
"Jsem na kluky pyšný, jejich výkony se mi líbily, stejně tak jejich přístup a týmový duch. Odehráli jsme čtyři dobré zápasy, ale na nejvyšší úrovni je potřeba dávat góly, abyste měli šanci na úspěch," nesmutnil trenérský mág z Josby, který šest let působil u finské reprezentace, aby s ní na posledním MS v Rize získal na úkor Švédska senzační zlato.
Co říkáte na vystoupení českého týmu na Světových hrách?
"Jsem spokojený. Kluci jsou připravení, každým dalším zápasem půjdou nahoru. Naše hra se bude posouvat, jsme teprve na začátku cesty a koukáme se dopředu. Světové hry jsme si užili, je to pěkná akce, odehráli jsme čtyři kvalitní zápasy. Doufejme, že to není naposled, kdy se tu florbal představil."
Dvakrát jste narazili na turnaji na vaše krajany, dvakrát z toho byla těsná porážka. Co chybělo?
"Zápasy proti Finsku pro mě byly speciální. Je to silný soupeř stejně jako Švédsko či Švýcarsko. Bylo skvělé si proti nim zahrát, ale výsledky nebyly takové, jaké jsme si představovali. Oba duely byly hodně podobné. V utkání o bronz dali gól v přesilovce a pak až do prázdné brány. V obraně jsme si vedli výborně, ale k vítězství potřebujeme také skórovat."
Pojďme k jiným tématům. Jako hráč jste si střihnul vůbec první mistrovství světa v roce 1996 ve Stockholmu, stejně tak jste hrál o rok později na Světových hrách v Lahti, kde byl florbal jako ukázkový sport. Co říkáte na mílové kroky, které od té doby tento sport urazil?
„Jasně, ušli jsme opravdu pořádný kus cesty. Co je ale zajímavé, že stále jsme nedokázali překonat návštěvnost na finále, která tehdy v roce 1996 byla přes 15 tisíc diváků. Takže v tomhle máme mezery, třeba to mistrovství světa v roce 2018 a finále v O2 Areně dokáže změnit.“
Co hra jako taková?
„Šíří se dál a dál, s florbalem začíná stále více nových zemí, což je jedině dobře. Tlak na nejsilnější čtyřku musí být, jen tak se i velké země budou dále rozvíjet. A hra je samozřejmě čím dál rychlejší a tvrdší, a pro mě o to víc fascinující.“
Nemrzí vás to? Florbalu jste se údajně začal věnovat proto, že vás zaujala jeho bezkontaktnost. Teď jsou zápasy slušná jatka…
„Jsme mladý sport, který se stále vyvíjí. Musíme najít tu správnou cestu. Myslím si, že bude ležet někdy mezi starým bezkontaktním stylem, a touhle drsnou modernou. Když to ale srovnám, opravdu jde o totálně jiné sporty. Za mě byl florbal pomalejší, střely nelétaly takovou rychlostí, ze střední vzdálenosti skoro nikdo nedokázal dát gól, k brance to bylo příliš daleko. Možná se u toho i více přemýšlelo. Teď šlo vybavení neuvěřitelně nahoru, stejně tak fyzická připravenost hráčů.“
Jak hráč jste býval špílmachr, nebezpečný střelec. Co jste si z vašich hráčských vlastností přenesl do trenéřiny?
„Těžká otázka, jako hráč jsem se snažil vždycky dělat věci tak dobře, jak jsem jen uměl. Byl jsem perfekcionista. To mi zůstalo i do trénování, když vidím, že se něco nedělá na sto procent, mám problém a chci to řešit. Na hřišti jsem nebyl nějaký silový bořič, byl jsem spíše přemýšlivý, často jsem byl i v národním týmu kapitán, musel jsem se na hru koukat trošku z odstupu. To mi do trénování také pomohlo.“
Takže jste opravdu nic ze svého přístupu Kettunen - hráč při koučování nezměnil?
„Ne, jako člověk určitě ne. Věřím svým hodnotám a těmi se řídím i v normálním životě. Jsem jen zkušenější, viděl jsem spoustu zápasů, odehrál i odtrénoval mnoho utkání, mé názory na florbal se rozvinuly. Jsem stejný člověk vlastně i ve stejné roli, jako hráč jsem býval v první linii, byl přímým aktérem rozvoje florbalu, a to musím dělat i nyní. Hledat nové cesty, jak být úspěšný, jak vyhrávat. Vlastně jsem takový objevitel, jdu a hledám nové způsoby, jak porážet ostatní.“
V zažranosti do florbalu mi připomínáte Radima Cepka, hráčskou ikonu, kterého jste vystřídal u kormidla české reprezentace. Co si o něm myslíte?
„Jako hráče jsem ho maximálně respektoval, i v mezinárodním měřítku patřil k úplné špičce, byl nebezpečný útočník a uměl i z hodně složitých pozic dávat góly. Roky patřil k lídrům českého národního týmu, kterému pomohl se napevno usadit mezi čtyřmi nejlepšími zeměmi. Na to se trošku zapomíná, před Čechy dlouho bylo Norsko, to už neplatí. Radim v tomto procesu sehrál klíčovou roli.“
A jaký to byl trenér?
„Také velmi dobrý, dovedl Čechy k bronzu na MS 2014 v Göteborgu a Češi pod ním hráli odvážný florbal, zaslouží si respekt.“
Domů bych si vzal KFC
Jak se vám u nás vlastně líbí?
„Musím říct, že hodně! Možná více než zemi jako celek vnímám lidi, kteří mě hodně baví. Ty, na které jsem narazil, byli upřímní a srdeční. Věci, na kterých jsme se domluvili, vždy platili, nesetkal jsem se s žádným podrazem. Hodně mi v tomto směru připomínáte Finy. Jazyk je sice naprosto odlišný, ale ta mentalita mi přijde stejná, to se mi líbí.“
Podobně jako Finové si také občas rádi cucneme alkoholu. Co říkáte na české pivo?
„Je výborné, ve Finsku se také dá koupit v supermarketech, ale tady samozřejmě chutná lépe.“
Češi jsou známí také svým smyslem pro humor, někdy hodně jízlivým. Už jste měl tu čest?
„Jasně, v šatně národního týmu se pořád dělají nějaké srandy. Pokud jsou vtípky v angličtině, nemám s tím problém, bohužel tomu tak není vždycky. (smích) V češtině už je to chápání těžší, to často vůbec netuším, o čem je řeč. Ale humor a smích mám rád, lidé jsou při něm upřímní, na nic si nehrají, jsou sami sebou. Doufám proto, že budeme mít v kabině spoustu důvodů, proč mít dobrou náladu.“
Existuje něco českého, co ve Finsku postrádáte?
„Ano, třeba KFC, to u nás nemáme. Vždy o něm svým dětem vyprávím a závidí mi.“
Když tu pobýváte, sledujete dění v Česku detailněji? Hodně se teď řeší, že nejslavnější fotbalový klub v zemi Spartu vede cizinec, víte to?
„Vím, nějaký italský trenér. Obecně mám sport strašně rád, takže se o něj zajímám a snažím se číst o všem možném. Nejen o florbalu, ale také o volejbalu, basketbalu, hokeji nebo právě o fotbalu. Mám to těžké, jazyk je překážkou, ale snažím se.“
Ve fotbalu, hokeji a v poslední době i florbalu bohužel vyklízíme pozice. Napadají vás důvody, proč se tak děje?
„Ne, na to jsem tu příliš krátce, nevidím do hloubky českého sportu. Co ale můžu říci, že tu sport má obrovskou tradici, v roce 1996 jsem byl při finále fotbalového EURO v Praze, a ta atmosféra v pražských ulicích byla neskutečná, i když jste nakonec s Němci prohráli. Nikdy na to nezapomenu. Konkurence je ve všech sportech nyní mnohem větší, ale nevidím důvod, proč by se úspěchy zase nemohly dostavit. Jak jsem řekl, sportovní kulturu máte, jste sportovní národ, ale musíte tvrdě pracovat.“
Mosty ve Finsku jsem nespálil
Přišel jste, abyste při domácím šampionátu vrátil Česko na medailové příčky. Je to velká výzva?
„Mistrovství světa hraná v domácím prostředí jsou vždy velká výzva. Ve florbale se šampionáty odehrávají v dvouletém cyklu, je to rutinní koloběh, ale hrát doma je naprosto výjimečné a naprosto odlišné od toho, než když hrajete třeba v Lotyšsku. Zájem médií i diváků bude obrovský, to vím už nyní. A já věřím, že nás tyhle věci nesvážou, naopak z nich uděláme přednost. Věřím, že budeme hrát tak dobře, že se lidé a fanoušci v Česku zblázní a pomůžou nám svou energií udělat velký úspěch.“
Co byly vaše další motivace k převzetí českého národního týmu?
„Když mě lidé z vaší unie oslovili, že by měli zájem, potěšilo mě to. Hned mi došlo, že to může být skvělá příležitost, jak se rozvinout jako kouč i jako člověk. Vidět nové lidi, jednat s nimi, seznámit se s odlišnou kulturou, to je výzva. A co je hlavní, cítím, že v českém týmu je mnohem větší potenciál, než poslední dva roky předváděl. Rád bych ho probudil ze spánku. Můžeme si ohromně pomoci, já vám, a vy mně. Před námi je jedinečná příležitost, kterou je třeba využít.“
Jak vůbec vzali u vás doma, že jdete někam do Čech za dobrodružstvím?
„Rodina mě podpořila, bez toho bych teď tady neseděl. Dovolili mi akceptovat vaši nabídku, také cítí, že je to pro mě velká šance k dalšímu rozvoji. Přátelé mi popřáli hodně štěstí. Ale samozřejmě by se ve Finsku určitě našli tací, kteří si při mém rozhodnutí klepali na čelo. Ale finální rozhodnutí jsem učinil sám a jsem schopen si ho kdykoliv obhájit. Je to šance a já jsem extrémně motivovaný.“
Do obličeje vám tedy nikdo neřekl, že to není dobrý nápad? Přeci jen jste byl šéftrenérem finského florbalového svazu.
„Ne, do očí ne, možná si mysleli svoje, ale to já už neřeším. Svou funkci na finské unii jsem ukončil, i když to nebylo vůbec lehké, bylo to hodně papírování a hodně věcí se muselo vyřešit. Ale tak to prostě někdy je, něco skončilo, něco začíná. Mosty jsem ale určitě úplně nespálil, rozešli jsme se s finskou federací v dobrém.“
Naposledy Češi porazili soupeře ze silné trojky v zápase o třetí místo v Göteborgu 2014, kde jsme přehráli Švýcary. Od té doby jen porážky, jak to změníte?
„Tvrdou prací, není jiné cesty. Musíme sklopit hlavu a pracovat a pracovat. Způsoby, jak porazit klidně i Švédy, jsou, ale musíme je umět zahrát a umět využít šance, které nám v zápasech dávají. Poslední dva roky se vám to nedařilo a já čekám, že si od vás hráčů samotných vyslechnu, proč si myslí, že se tak děje. A pak najdeme řešení, jak tuhle sérii protrhnout.“
Je něco, v Čem jsou Češi silnější, než jejich tři rivalové?
„Co jsem zatím na dvou soustředěních viděl, máte výborného týmového ducha, ten dokáže velké věci. A také odhodlání.“
Propojím unii, kluby, reprezentaci a hráče
V Česku nejste u vedení mužské reprezentace týmového sportu prvním zahraničním koučem. Zkušenosti má volejbalový nebo basketbalový nároďák, pořádný úspěch se ale ještě nikomu nepovedl. Vy to dokážete?
„Je to proces, já sám na úspěch určitě nedosáhnu. Budete to záležet na týmové práci, na mě a mých asistentech, lidech okolo týmu a především hráčích samotných. Musí nastat součinnost. Já už vím, jaké to je, být nejlepší na světě, s finským národním týmem jsem to zažil v roce 2016 v Rize. Cestu tedy znám, ale potřebuju k tomu ochotu všech okolo, abychom se po ní mohli vydat. A bude to velmi tvrdé a těžké, to můžu zaručit, ale uspět určitě můžeme.“
Zkuste být konkrétnější…
„Budeme muset trénovat více, než bylo dosud zvykem. A nejen více, ale také ve větší kvalitě a rychlosti. Hráči budou muset dělat pracovat nad rámec společných reprezentačních akcí, jen pak se můžeme Finsku, Švédsku a Švýcarsku přiblížit. Práce v českých klubech musí být efektivnější. Ostatní země to tak dělají už řadu let, my musíme taky, pak je můžeme porážet.“
Opravdu tomu věříte?
„Věřím, jinak bych tu neseděl. Může to být dlouhý proces, ale na jeho konci by měly být výsledky. Ve Finsku jsme opravdu prožili něco podobného, Švédsko bylo neporazitelné, o parník před námi. Poctivou a koncepční prací jsme je dokázali na mistrovstvích světa v letech 2008 a 2010 porazit, narušit jejich nadvládu. A o šampionátu posledním už jsme hovořili. Jsme na začátku cesty, máme za sebou dva kempy a před sebou hodně práce. Hráče ale neutváří reprezentace, nýbrž kluby, my jen dáváme impulsy a zpětnou vazbu. Hráči si to pak musí přizpůsobit sami a vědět, co chtějí dosáhnout. V národním týmu, když to zobecním, se piluje systém a atmosféra v kabině, atletická příprava je na vás samotných, tu na soustředěních nedoženete. To je můj vzkaz vám i vašim klubům.“
| Roman Urbář - manažer marketingu Českého florbalu |
| „Český florbal chce udělat maximum pro úspěch na domácím mistrovství světa a angažování jednoho z největších světových odborníků by k tomu mělo dopomoci. Petri Kettunen ví, co je třeba pro úspěch udělat a současně má i zkušenosti s obrovským tlakem, který je s domácím šampionátem spojen. Vzájemné spojení by však mělo českému florbalu přinést i nový pohled nejen na koncepční práci a přípravu reprezentace, ale budeme spolupracovat i v oblasti vzdělávání, ve které byl ve Finsku jedním z lídrů a měl by tak pomoci posunout nejen reprezentaci.“ |
Drtivou většinu českých hráčů florbal neživí, jsou poloprofesionálové a mají civilní povolání, nebo studují. Je to problém?
„Není to problém, je to otázka přístupu. Nejste profesionálové, ale musíte se tak chovat. Takový už je florbal. Vím, jak je náročné studovat i pracovat, že těch sil už moc nezbývá, ale věřím, že při dobré časové organizaci i tak dokážete stihnout dvě tréninkové fáze denně. Samozřejmě to nebudete dělat každý den, to byste umřeli, ale jednou dvakrát do týdne ano. A od studentů samozřejmě budu chtít více než od pracujících hráčů.“
Obvykle se v Česku trénuje čtyřikrát až pětkrát v týdnu a o víkendu je zápas, je třeba přidat?
„Pokud se chceme vyrovnat Švédům a to chceme, musí reprezentanti dělat více, než je v klubu zvykem. Klidně jen o trochu, ale více. Stejně to funguje ve všech třech TOP zemích, reprezentanti jdou příkladem ostatním hráčům z klubu. A hlavně, když trénujete, trénujte naplno, každý trénink vás posune jen tehdy, když si v něm sáhnete na úplné dno.“
To nebude úplně lehké, rysem české povahy je často i laxnost a uspokojení.
„To nevím, s tím jsem se zatím při tréninku českého národního týmu nesetkal. Na dvou společných akcích rozhodně ne, tam se tvrdě pracovalo, hráči byli maximálně koncentrovaní a já byl na ně pyšný.“
Údajně plánujete být v Česku kvůli získání většího přehledu o hráčích i nad rámec reprezentačních akcí.
„Jinak to nejde, společných reprezentačních termínů je velmi málo. Domluvili jsme se s vaší federací, že každý měsíc strávím v Česku čtyři až pět dnů. Budu navštěvovat zápasy, hovořit s trenéry v klubech a hráči samotnými, odvedu i nějaké vzorové tréninky. Prostě budu chtít mít jasno v tom, že každý klub chápe, jakým směrem se s reprezentací vydáváme. Co za systém hrajeme, chceme hrát, a podpoří nás. A dohlédne tak na rozvoj svých reprezentantů. Spolupráce mezi federací, reprezentací, kluby a hráči bude pro výsledek na domácím šampionátu strašně důležitá.“
