Zatímco Slovensko oslavuje báječný hokejový bronz z olympijského Pekingu, Češi analyzují další mdlý turnaj, který skončil tak, jak všichni trochu očekávali. Kromě cenného kovu může naše sousedy těšit ještě raketový vzestup sedmnáctiletého útočníka Slafkovského: ten se stal jednak MVP turnaje, jednak se sedmi góly jeho nejlepším střelcem. Více přesných zásahů (devět) měl naposledy v Naganu Pavel Bure. Kontrast hokejových nálad u obou kdysi federálních partnerů snad nemůže být větší.
Věkový průměr slovenského mužstva na ZOH byl lehce nad 26 let, kromě Slafkovského v něm byl i stejně starý Šimon Nemec a jen o dva roky starší bek Samuel Kňažko . Už na MS v Rize ale měli Slováci nejmladší výběr v historii šampionátů (24,5 let). Češi oproti tomu sází na zkušenost: v Pekingu se trápil tým s věkovým průměrem 29,7 let.
Pozor: jsem dalek toho, abych laciným zjednodušením všechno hodil na Pešánovy veterány. A nechci ani budit zdání, že by měl český hokej v panickém hledání cesty vzhůru bezhlavě opisovat, kde se dá; momentálně třeba u Slováků. Pešán má navíc pravdu v tom, že na velkých turnajích vítězí hlavně zkušenost – a potvrzující štempl na tenhle fakt přiklepli v neděli i Finové, kteří olympijský turnaj ovládli s vůbec nejstarší soupiskou (30,5 let).
Jenže Češi už několik let stejně nejezdí vítězit: k čemu pak jsou dokola sbírané zkušenosti z neúspěšných akcí? Jsou roky zážitků z šestých, pátých a sedmých míst skutečně výhodnější, než nepopsaný list v hlavách zelenáčů?
Pojďme nezůstávat jen u hokeje. Od českých expertů napříč sporty leckdy slýcháme, že „mládí není zásluha“, a že čerstvější ročník narození by neměl být automatickou zárukou nominace.
Je to jen část pravdy. Mládí totiž někdy „zásluhou“ opravdu JE.
Proč? Citlivě sestavená soupiska potřebuje svěží vítr v podobě benjamínků jako sůl. Že se z nich někdy stanou tahouni a hvězdy jako Slafkovský v Pekingu – to je samozřejmě spíše výjimka, bonus, nikoli pravidlo. Přítomnost mladých nicméně dodá potřebnou rovnováhu mezi rutinou a nadšením, mezi „Já už to všechno zažil“ a „Já jsem ještě nezažil nic, ale chci to“. Úspěšný tým potřebuje obojí.
Pešán po návratu z Pekingu: Nechci utíkat, nechám si čas na analýzu
Video se připravuje ...
„Zásluha“ sportovního mládí je často v jeho bezstarostnosti. Případné roky předchozích neúspěchů se teenagerů tolik netýkají: někde si o nich možná přečtou, ale jejich aktuální realita je jinde (což je z hlediska psychologie koučinku nesporná výhoda). Lépe zapomínají. Zápas blbec? Odreagují se na Instagramu, zapaří hru na počítači – a druhý den jsou ready. Žádné závazky. Žádná rodina a s ní spojené starosti.
Dál: mladší hráči jsou z podstaty věci hladovější. Chtějí, co mají ti starší – dobré smlouvy, uznání, reputaci. Tlačí na ně. Ne nadarmo se říká, že ve sportu není nejtěžší dostat se na vrchol, ale zůstat na něm. Neustále musíte obhajovat svou pozici před ostatními (ano, často mladšími) borci, kteří prahnou po tom, co jste si vydřeli vy. Energie mladých sportovců leckdy bývá agresivnější, drzejší: když naopak ti starší dosáhnou svého výkonnostního stropu, jejich temperament se může stát pasivnějším.
Rád bych na tomhle místě zdůraznil, že za ideál v žádném případě nepovažuji tým plný devatenáctiletých vyjukaných borců, kteří se přijeli na velkou akci učit základy sportovního řemesla. Když je ale nějaké odvětví v neradostné situaci, v jaké se aktuálně nachází český hokej, je okysličení soupisky v podobě mladších hráčů až téměř nutnou POVINNOSTÍ. I když to někdy znamená vzít třeba o 30% horšího (ale o deset let mladšího) plejera.
Zdá se mi, že v Česku se někdy k mladým talentům přistupuje s přehnanou starostlivostí o to, zda svůj případný vzestup (nebo pád) „unesou“. Myslím, že opatrnost často není na místě, a že pokud je mladý sportovec správně nastaven, ustojí případný propadák někdy i lépe, než leckterý protřelý mazák. A v budoucnu se taková investice může bohatě zhodnotit: když se oklikou vrátíme k hokeji, Slafkovský na už vzpomínaném MS v Rize nedal v šesti zápasech ani gól…
Otázkou je i přístup koučů: je přirozené, že 49letý trenér spíš najde společnou řeč s 35letým veteránem, než jeho třeba 60letý kolega s 18letým zelenáčem. Kouči se prostě rádi spolehnou na zkušenou oporu, která je jejich „prodlouženou rukou“ v kabině a na hřišti. Je to správné a pro kulturu týmu žádoucí, někdy se s tím ale pojí i nechuť objevovat a pochopit svět o několik generací mladších hráčů.
„Mladí potřebují vzory, ne kritiky,“ řekl jednou John Wooden, jeden z nejslavnějších koučů v historii zámořské univerzitní soutěže NCAA a autor proslulé „Pyramidy úspěchu“. Ukažme jim kromě vzorů i důvěru.
Témata:
slovensko, sport, ZOH22, Česko, Olympijské hry, hokej, Peking, Slovensko, Instagram, Nagano, Riga, Pavel Vladimirovič Bure, John Wooden, Hokej na Heureka.cz
Související články
