EuroBasket 2025: Když se nedaří, hledají se viníci. Někteří se vyjadřovali až příliš...
KOMENTÁŘ ANNY SATORANSKÉ | Nepřísluší mi, abych se vyjadřovala k výkonu národního týmu na uplynulém EuroBasketu. Mám dojem, že už stejně bylo řečeno vše. Navíc si myslím, že někteří, včetně bývalých reprezentantů (shodou okolností oba, které mám na mysli, mají příjmení na B), se možná vyjadřovali až příliš. Bylo opravdu překvapivé, jak velký mediální prostor dostali, obdobně jako amatérská široká veřejnost, ze které se po nevydařeném sportovním klání rázem zrodily desítky odborníků, analytiků, kritiků a expertů všeho druhu.
To už je holt asi taková česká povaha: když se daří, všichni jsou velcí vlastenci, v opačném případě přichází vlna tvrdé kritiky, hledání viníků a nekonečné hodnocení všeho a všech. „Po bitvě je každý generál.“ Bohužel právě tohle z mého pohledu českému basketbalu ani trochu nepomáhá.
Poučovat ani soudit nikoho nehodlám, ale s dovolením bych zareagovala na jeden nedávný výrok, při jehož přečtení jsem málem upadla ze židle. Právě on totiž perfektně vystihuje to, co jsem zmiňovala výše. Můj muž mne sice diplomaticky nabádal, abych to nechala být, ale kde jinde než právě tady mohu vyjádřit osobní názor?
Cituji „legendu“ Kamila Brabence v rozhovoru pro Sport.cz: „Welsch, s prominutím, nasral Balvína, který by nám jako dlouhý pomohl. Patrik Auda byl v Japonsku, Veselý EuroBasket vypouští. A když to viděl Satoranský, tak to nejspíš taky vzdal.“
Tak popořadě. Myslím, že bývalý hráč NBA a současný manažer národního týmu Jiří Welsch je jeden z hlavních lidí ve federaci, který se v českém basketbalu opravdu snaží věci změnit a posunout ho výš. Dělal to vždy naprosto nezištně a pro lásku k tomuto sportu, stejně jako když hrdě reprezentoval na hřišti. Nesouhlasím s tím, že se na něj neustále hází vina ze všech stran a že by se za to měl jakýmkoliv způsobem zodpovídat. A už vůbec ne Ondřeji Balvínovi, jehož, z mého pohledu, uražená ješitnost zahrála zásadní roli v ukončení reprezentační kariéry. Myslím, že síla našeho národního týmu spočívala vždycky právě v tom, že šlo ego stranou.
Dokážu si představit, co pro Patrika Audu znamená získání japonského občanství, ale stejně jsem názoru, že kdyby se o Paťu trochu „zabojovalo“, mohli jsme mít v Rize o jednoho silného a šikovného podkošového hráče víc. Co se týče Veseláče, ten se tady v Barceloně trápil střídavě s kolenem a se zády celou sezonu, takže označení „vypustit“ si měl komentátor raději „odpustit“.
Vůbec nejodvážnější a nejbizarnější byl odhad bývalého reprezentanta Brabence, že můj manžel „to nejspíš taky vzdal“. Kdo zná Tomáše, tak ví, že slovo „vzdát se“ neexistuje v jeho slovníku ani v jeho životě. Naposledy skákal na mistrovství Evropy po jedné noze (přetrhané vazy v kotníku), protože místo osmi týdnů nastoupil už za dva. Byla jsem u toho, když došel na zápas s berlemi, před halou je odhodil a šel hrát. Reprezentuje tým mužů od svých 16 let a hrát za naši zemi je pro něj obrovská hrdost a čest.
Vím velmi dobře, jak těžké pro něj bylo letošní rozhodnutí nereprezentovat. Doslova do poslední chvíle věřil, že to nějak zlomí, ale bolest mu to nedovolila. Problémy se zády ho limitovaly už na konci sezony, podstoupil několik léčebných zákroků a za FC Barcelona plně nastoupil teprve nedávno, po dlouhé a nepříjemné rekonvalescenci, díky níž jsme se o prázdninách míjeli jak v Praze, tak v Barceloně. Dokonce to vyvrcholilo tím, že jsme do Rigy na EuroBasket odjeli já, děti i rodiče. Všichni - až na Tomáše. Byl to zvláštní pocit být tam po deseti letech znovu, ale bez něj, a co musel prožívat on, si ani nedokážu představit. Příště by se tedy slušelo více úcty a méně slov.
A co se týče té naší národní hrdosti, k tomu bych měla závěrem také pár řádků. Zažila jsem v minulosti srbské, turecké, litevské či řecké fanoušky, kteří ve finále Euroligy, EuroBasketu a dalších šampionátů skandovali jména svých zemí až do poslední chvíle, tak usilovně, až se celá hala třásla, a to i když jejich tým vypadl třeba už ve čtvrtfinále a hrál úplně někdo jiný. Šel z toho mráz po zádech. Uvědomila jsem si, že takhle vypadá ta pravá oddanost týmu a národní srdce.
Je totiž snadné povzbuzovat a opěvovat vítěze. Ale podržet svůj tým a zemi ve chvílích, kdy se jim nedaří, to už chce odvahu, velkou loajalitu a víru. Pro každého hráče, který na palubovce „potí krev“, je právě tohle úplně to nejvíc. Takhle pro mě vypadá národní hrdost a sounáležitost.
Nejen na hřišti.
