Možná jste tuhle novinku zaznamenali. Na mítinku Diamantové ligy ve Stockholmu vyzkoušeli revoluční formát závodů ve skoku dalekém. Atletům se počítaly jenom závěrečné pokusy. Říkám rovnou, že z pohledu bývalé dálkařky se mi to vůbec nelíbí. Vysvětlím proč.
Většinou při posledních pokusech každý dálkař riskuje. Buď to vyjde, skočí daleko a posune se pořadím. Anebo ne, to častěji, a obvykle z důvodu přešlapu. Při nových pravidlech by šel každý spíš na jistotu, aby nepřešlápl a aby nebyl poslední. A to je, promiňte mi ten výraz, totální hovadina.
Podívejte se na to i z jiného úhlu. Celá soutěž může být průměrná, pak to tam atleti posledním pokusem dají. Budete díky tomu mít pocit skvělého závodu? Nebo chlap ve třetí sérii skočí svěťák, zanechá v písku stopu na rekordních 896 centimetrech. Ale při tom úžasném pokusu si třeba natáhne stehenní sval, nebo mu pak prostě nevyjde poslední skok - a nevyhraje.
Něco podobného se stalo právě i ve Stockholmu. Ani v jedné kategorii nevyhrál nejlepší absolutní výkon. V mužích zvítězil Jihoafričan Samaai vítězil s 809 cm, za ním skončil Švéd Montler s 813. U žen to bylo ještě pikantnější. Švédka Sagniaová si vylepšila osobák na 683 cm, ale poslední skok hodně zkazila, zapsala jen psala 573, a závod tak ovládla Kolumbijka Ibargüenová výkonem 661 cm.
Dovolím si tady citovat manžela Adama: „Je to kravina. Vymýšlejí něco, co s atletikou nemá vůbec nic společného. Atletika je krásná v tom, že se dá všechno změřit. Není debat o tom, kdo je vítěz. Někdo je nejrychlejší, někdo skočí dál, hodí nejdál. Takhle budou vyhrávat ti, kteří umí taktizovat, spekulovat. Bude rozhodovat štěstí. Může začít pršet, foukat, otočí se vítr…“
Já nerozumím ani tomu, proč se experimentuje v disciplíně, která je zajímavá celý závod, protože každý pokus může rozhodnout. A hlavně touhle novinkou nic neurychlili. Jestli chtějí atletiku urychlovat, ať pozvou rovnou jenom tři závodníky a započítají nejdelší pokus.
Ale i tak by to byla škoda. Protože někdo může být průběžně čtvrtý, pátý, třeba mu nevycházel krok, pak mu to může uletět a vyhraje. Že by závod neabsolvovali všichni, mi připadá nefér.
Dalším příkladem podivných pravidlo novinek byl předloňský Kontinentální pohár v Ostravě.
Byla jsem úplně zmatená. Kdybych koukala bez zvuku a neslyšela komentátora, co popisuje, tak se v tom ztrácím. Není to fér ani vůči sportu.
Například běhy na 3000 metrů a 3000 metrů překážek postupně vyřazovaly atlety ze závodu. Prvních 1400 metrů běželi všichni, potom při proběhnutí cílem každého kola vypadl ten poslední a nakonec finišovali nako pouze čtyři běžci.
Nelíbilo se mi to. Byl to závod, v němž se neběželo rychle, ale zvláštně. Dlouho volně, ale před cílem kola všichni začali zrychlovat, prostě to nahulili, a hned za cílem při náběhu do dalšího kola zase zpomalili. Jako na prémiích při Tour de France.
V Ostravě byly divné i technické disciplíny, nerozhodoval absolutní výkon. A tady dám znovu prostor Adamovi: „Kontinentální pohár byl zmatek. Ani člověk, který atletiku dělá a rozumí jí, tomu nerozuměl. Přišlo mi, jako bych atletiku nikdy nedělal. Jak to potom musí vypadat pro lidi, kteří se chtějí podívat v televizi? Příště už se nepodívají.“
V atletických experimentech jsem zatím nenašla vůbec nic, co by se mi zamlouvalo. Než inovovat disciplíny, měnit pravidla a dělat z atletiky paskvil, hlasuju pro zdokonalení celkové show. Zatraktivnit nástupy do závodů, představení atletů, jak už jsme mohli občas vidět v takovém diskotékovém stylu. V dnešní době s dostupnými technologiemi se dá vylepšit spousta věcí.
Líbí se mi atletika jako taková a strašně se bojím, že jednou budeme koukat na olympiádě, jak tam někdo mydlí online hru. To i tanec na tyči, o němž se mluví, že bude brzy zařazen do programu, je docela náročný. Sportovkyně se musí hýbat, musí být zpevněná, je tam základ pohybu. Ale internetové hry mi přijdou příliš.
Související články
