Situace kvůli onemocnění COVID-19 stále není vůbec příznivá. Bojuje s ním celá společnost, věřme, že to nakonec dobře dopadne. Ovlivňuje to i sportování dětí, což je téma, kterému bych se dneska ráda věnovala. Protože pokud se přestanou hýbat, je to velký problém.
Už během jarní pandemie jsem pozorovala, že byly dvě skupinky dětí. Jedna, která se přestala hýbat úplně, pak byla druhá, která naopak chodila ven, plnila workoutová hřiště, běhala v lese, dělala různé výzvy, kluci i holky mezi sebou závodili. Což bylo super.
Uvidíme, jak to bude teď. Jedna z největších blbostí byla, že dětem zakázali tělocvik. Protože imunita se buduje pohybem. Experti říkají, že rizikovou skupinou jsou obézní lidé. A pokud se děti přestanou hýbat, hrozně rychle přiberou. Jejich tělo se celkově zpomalí, pomaleji bude fungovat i trávicí mechanismus. Nebudou nastartované, takže hrozí, že budou obézní.
Už takhle je dětská obezita velký problém. A pokud dlouhodobě zakážou i kroužky a další sportovní aktivity, bude to opravdu špatné. Když se to zastaví na dva týdny, tak to se ještě nějak dá zvládnout. Ale pokud by to mělo trvat půl roku nebo rok, je to hodně blbý.
Pak by hodně záleželo na rodičích, jak k pohybu děti povedou. Ovšem oni musejí chodit do práce, aby rodinu zabezpečili, takže na to nemají čas. A jestli ještě nechají zrušený tělocvik? Radši ani nepomyslet.
Proto se docela o zdraví a tělesnou zdatnost dětí bojím. Rychle totiž zjistí, že doma u počítače a telefonu je jim fajn. Všichni si řeknou: Proč chodit ven? K čemu? Oni nevědí, že je to špatně, že jsou na online životě vlastně závislí a ničí je to. Bylo by hrozně špatné, pokud by se tahle situace protahovala. Děti ztrácejí disciplínu, motivaci.
Navíc pohyb by měl patřit k životu už od mládí. Pokud si k němu nevybudují vztah, těžko se to pak dohání. Neříkám, že někdo nemůže začít sportovat později, ale je to těžší. Tělo získává pohybovou paměť. A když ji nemá, hůř se ovládá. Občas to vidím u větších dětí, které nejsou schopné udělat úplně základní pohyb.
Prostě to v sobě nemají. Pokud si vybavím svoje dětství, rodiče mě k pohybu vůbec nemuseli nutit. Naopak. Pro mě byl největší trest, když mi zakázali jít ven. Tam jsme v dobrém slova smyslu vyváděli, odmalinka jsme skákali přes švihadlo, blbnuli se skákací gumou, lezli po stromech, hráli jsme vybíjenou.
Hýbali jsme se pořád. I na základce. Dělali jsme šplh, gymnastiku, atletiku. Moc si nevybavuju, že bychom třeba hráli basket nebo fotbal, ale jinak jsme měli super průpravu. Dělali jsme pořád kotrmelce, skákali přes kozu. Myslím si, že dneska třeba přes kozu nikdo neskáče, učitelé se spíše bojí…
Největší trest dnes? Vzít nabíječku
V dnešní době je největší trest pro děti, když jim zakážeme počítač. Pokud jim zatrhneme jít ven, nic si z toho nedělají, naopak. Jsou rády. Takže s oblibou říkám, že největším trestem pro ně je vzít jim nabíječku. To pomalu, ale jistě trpí.
Co si vybavuju, měli jsme na tělocvik opravdu výbornou paní učitelku. V mládí sama dělala atletiku, takže nám dala výborné základy. Sice jsem byla asi jediná, kdo se pak sportu věnoval naplno, ale i tak jsme byla dobrá sportovní třída, neměli jsme tam žádné extra nemehla. Dodneška na to ráda vzpomínám, moc jsem si to užívala. Když to řeknu trochu nadneseně, beru i jako svoje poslání po kariéře, abych dětem předala lásku ke sportu.
Proto pro ně pořádáme kempy. Motivuje mě i případ z posledního turnusu ve Slaném. Měli jsme tam dvanáctiletou slečnu, která na první pohled vypadala, že tělocvik nemá ráda, pohyb jí moc nebaví. Nevyjadřovala se, když jsme se jí na něco zeptali, jenom zamumlala hm… Takže jsme vůbec nevěděli, jak se cítí.
Ale když kemp skončil, volala nám maminka, že nám moc děkuje, že dcera z toho byla nadšená. Že jsme jí ukázali cestu. A už se přihlásila na další ročník. To mě obrovsky potěšilo. Podařilo se nám v ní vybudovat lásku ke sportu. U nás je vítěz každý, proto tomu říkáme Kemp vítězů. Doufám, že podobných dětí bude přibývat. Jinak všem přeju pevné zdraví a dostatek pohybu!
Související články
