Pavel Zacha. Skoro to vypadá, že všechno v českém mládežnickém hokeji se točí okolo tohohle jména. Pro pořádek, bavíme se o otci sedmnáctiletého, velmi nadějného útočníka, o vytrvalém, rozsahem svých názorů nešetřícím kritikovi, k jehož komentářům se vyjadřují i svazoví činovníci na tiskovce po neúspěšném juniorském šampionátu.
Má Zacha pravdu? V lecčem ano. Měl by udávat směr vývoje tuzemské výchovy mladých hokejistů? V žádném případě. Jeho výpad proti vedení reprezentace do dvaceti let, k němuž se jedni přiklánějí a druzí ho odsuzují především podle osobních sympatií k tomuto nevšednímu člověku, ovšem v první řadě ukázal, jak Pavel Zacha starší svým vystupováním nejvíc škodí vlastnímu synovi, jehož vývoji v podstatě obětoval svůj život.
Proč? Jednoduše. Být trenérem, nevzal bych si teď mladého Zachu do mužstva, ani kdyby uměl dávat góly očima. Odmítal bych totiž pracovat s vědomím, že jakýkoliv můj tah, nezapadající do plánu a představy jeho otce, ze mě udělá diletanta, který si dovolí Pavla strčit do třetí lajny. Nechtěl bych si dávat pozor na každé slovo, které v kabině řeknu, protože to se pak dostane k tátovi, který ho následně rozmázne na svých webových stránkách. A ještě tak obratně, že ze mě s rétorikou, praktikovanou za minulého režimu, udělá nesvéprávného hlupáka. Za cestou vývoje projektu Zacha ml. zůstává takových veřejně osočených neumětelů pěkná spousta. Jsou v Brně, v Liberci i na svazu.
Tohle se zkrátka nedělá. A už vůbec ne v prostředí, které ctí nepsané zákony kabiny.
Zacha vychoval podle dosavadních výsledků výjimečnou individualitu. Reprezentanta Zachastánu, nikoliv českého hokeje. Solitéra v týmovém sportu, navíc neodmyslitelně spjatého s vlastní osobou. Hráče spjatého s mediálně exponovaným tátou, který bez skrupulí propálí všechno, co se mu nelíbí, všechno, co nezapadá do jeho plánu, do jeho pohledu.
A tak se dočteme, že pan Zacha vytrvale nabízí svazu své návrhy, jak by měl fungovat mládežnický systém, přičemž ti neschopové jeho podněty neuvádějí do praxe. Jistě. Proč by taky měli? Proč by reagovali na pohled jednoho rodiče, i když sebevzdělanějšího, který zatím - pouze - připravil velmi schopného sedmnáctiletého hokejistu s nadějí uspět na draftu NHL.
Ano, byť někomu může Zachova systematičnost při předurčení synova života připadat přehnaná, může se díky ní považovat za experta na výchovu špičkového sportovce. Ovšem sportovce jednotlivce. V záležitostech ohledně fungování hokejového týmu či společenství zůstává Zacha pořád jen otcem, člověkem zvenčí, jehož primární motivací je profi t vlastního dítěte, nikoliv celku. Ale jen o výjimečných jedincích hokej není. Práce na hráčské základně obnáší úplně jiné principy. Žádá si především lidi s pokorou ke sportovnímu odvětví, z něhož vzešli. Lidi, jimž rukama prochází desítky, stovky dětí a oni v nich probouzejí vášeň ke sportu, snahu posunout se dál. Ne tak, že určí potomkovi životní směr a pak se za něj všemi dostupnými způsoby perou, ale tak, že jdou denně na zimák, kde caparty zlepšují a učí je specifikům spolupráce na ledě. Zákonitostem hry, kde úspěch jednoho závisí na příspěvku dalších.
Pavel Zacha starší trefně poukazuje na řadu potíží, které český mládežnický hokej trápí. Zůstává ale pouhým kritikem. Nezbytným, mediálně vděčným, fundovaným. A kvůli neskrývané snaze upřednostňovat vlastního syna rovněž takovým, kterého je třeba brát s rezervou.
Není Zachův problém, že dvacítka skončila v Kanadě ve čtvrtfi nále. Přehmaty trenéra Miroslava Přerosta a evidentně nezdravé týmové klima by se projevily i bez jeho potomka ve výběru. Zároveň ale výsledek v Torontu a Montrealu nesvědčí o stavu tuzemského mládežnického hokeje, který jde poslední dobou výsledkově a způsobem práce s rostoucími generacemi prokazatelně nahoru.
Svědčí o špatně vedeném mužstvu, které nezvládlo turnaj.
Úspěchy přinese další práce a lepší kouč juniorské reprezentace. Ne vyjmenovávání toho, co se nelíbí Pavlu Zachovi.
Související články
