Jmenování Vítězslava Lavičky novým trenérem reprezentace do 21 let není překvapení. Pro Miroslava Peltu, prvního muže českého fotbalu, byl nedávný kouč Sparty první volbou, o čemž deník Sport už s předstihem informoval. Přesto tato nominace budí rozpaky – a to hned z několika poměrně znepokojivých důvodů.
První nabídl Pelta sám tím, že vůbec neobjasnil, proč pro něj byl Lavička na tento džob hlavní prioritou. To, že se ani neobtěžoval dostavit na tiskovou konferenci, kde byl Lavička do prestižního angažmá oficiálně uveden, dokonce svádí k myšlence, že žádné pádné argumenty pro tento krok vlastně ani nemá.
Zřejmě se jako obvykle spolehl na svůj instinkt, na který dá víc než na fakta a odborné analýzy, byť ho tento způsob rozhodování už tolikrát zavedl do slepé uličky a stál spoustu peněz. Stačí připomenout předsedovo váhání s odvoláním Michala Bílka od reprezentačního áčka, které vyústilo v neúčast na loňském světovém šampionátu v Brazílii...
Kromě Lavičky byli ve hře ještě Luboš Kozel, oceňovaný za trpělivou a pečlivou práci v pražské Dukle, a Pavel Hoftych, pro kterého mluvil fakt, že jako trenér národního výběru U20 hráče, kteří budou tvořit základ nově se rodící jedenadvacítky, dokonale zná. Vždyť s nimi už téměř dva roky dělá a absolvoval s nimi několik reprezentačních akcí.
Co mluví pro Lavičku? Dokázal během své úspěšné trenérské kariéry, že umí pracovat s mladými hráči, což by měl být zřejmě hlavní požadavek? Pohled do jeho životopisu říká, že mládežnický tým (rozuměj nedospělých fotbalistů) nikdy – ani na klubové, ani na reprezentační úrovni – nevedl. A rozhodně nepatří mezi trenéry, kteří by programově dávali fotbalovým teenagerům přednost na úkor veteránů, jako to s oblibou dělal například Jozef Jarabinský.
Jaká je Lavičkova největší kvalifikace?
Při svém posledním angažmá ve Spartě měl Lavička k dispozici výjimečný ročník 1992 a způsob, jak s ním naložil, zrovna přesvědčivě nevyzněl. Zatímco Pavlu Kadeřábkovi našel ideální post pravého beka, kde někdejší záložník vyrostl v reprezentanta a nejcennějšího hráče ligy, u Ladislava Krejčího nedokázal zabránit herní stagnaci. Rovněž Jakub Brabec trpěl velmi kolísavou výkonností – a to je z hráčů, kteří mají doma stříbrnou medaili z EURO U19 vlastně všechno.
Roman Polom sehrál roli obětního beránka za vyřazení s Häckenem a ztracené sebevědomí našel až po roce a půl v Dukle, Jiřího Skaláka zhodnotila teprve Mladá Boleslav, byť by se zrovna takový typ hráče Spartě minulou sezonu náramně hodil. A o rok mladší Matěj Hybš musel odejít na hostování do Jihlavy navzdory tomu, že Costa po skvělém nástupu upadl do průměru.
Přesto s ním měl Lavička trpělivost jako s žádným mladým hráčem. Jistě, ve Spartě není na piplání s nezralými talenty čas, nicméně i tento výčet dokumentuje, že práce s nehotovými fotbalisty není zrovna jeho doména. Jeho největší kvalifi kací se momentálně zdá být fakt, že by jednou mohl nahradit u prvního výběru Pavla Vrbu.
A pak je tu ještě jedna výhrada, stará přesně sedm let. Tehdy v létě roku 2008 udělal slušný člověk Lavička něco hodně neslušného – v rozehrané kvalifikaci od jedenadvacítky utekl do Sparty. Pokud přijmeme, že jsou nabídky, které se neodmítají, pak dvojnásob platí, že jsou mise, které se z rozmaru neopouštějí – a o postu státního trenéra, byť na juniorské úrovni, to platí tuplem.
Jeden nejmenovaný člen výkonného výboru fotbalového svazu tehdy prohlásil, že za to by měl u něj Lavička už k jakékoli reprezentaci navždy zavřené dveře. Jenže Pelta je velkorysý, dal decentnímu kouči podruhé šanci, na kterou mnozí Lavičkovi kolegové marně čekají celý život.
Nezbývá než doufat, že si jí jedenapadesátiletý expert bude tentokrát už patřičně vážit. A nepromarní ji. Lavičkovou největší kvalifikací se momentálně zdá být fakt, že by jednou mohl nahradit u prvního výběru Pavla Vrbu.
