Na diskotéky jsem v mládí chodil. Ale nikdy jsem nepil

JACKIE: Zdravím, stále platí, že poslední sezonu kariéry chcete odehrát na Kladně?
"Pokud se mi nestane nic vážného, že bych musel předčasně skončit s hokejem, nebo pokud neumřu, tak to samozřejmě platí. Počkejte, ještě jedna podmínka se musí splnit. Kladno musí hrát extraligu, protože pokud by spadlo do první ligy, tu bych asi nehrál... Ale jinak to pochopitelně platí.“

DANIEL: Jardo, chodil jsi v mládí na diskotéky?
„Nejsem svatý, takže na diskotéky jsem chodil. A možná víc než kdokoliv jiný v NHL. Když jsem byl mladý a sám, chtěl jsem se dostat mezi lidi, takže jsem se takhle ven chodil pobavit skoro každý druhý den. Ale na druhou stranu moje ohromná výhoda byla ta, že jsem nikdy nepil alkohol. A navíc diskotéky a bary se v Americe zavírají mezi jednou až půl druhou po půlnoci, takže jsem ve dvě hodiny už spal. To není jako v Česku, kdy je otevřeno do pěti nebo do šesti. Tedy v New Yorku taky, ale já jsem nejvíce na diskotéky chodil, když jsem byl ještě v Pittsburghu, kde se zavírá brzo. I když jsem se moc nevyspal, dohnal jsem to druhý den odpoledne. Takže na diskotéky jsem chodil možná víc než kdokoliv jiný, což je špatné, ale zase dobré je to, že jsem vůbec nepil... Pro mě jít na diskotéku bylo to samé, jako kdybych seděl u televize a koukal se na MTV nebo na jiný hudební kanál. Bral jsem to stejně, akorát že to bylo ve společnosti známých a kamarádů.

DANIEL: Co pro tebe byla priorita: hokej, nebo škola?
„Mladí lidé si to asi těžko dokážou představit, ale za komunistů musela být škola na prvním místě. Nikdo neměl individuální výuku, pokud tedy ještě nehrál profesionálně. Člověk se musel dobře učit, jinak nejel na žádný mládežnický reprezentační sraz. Musel jsi mít hlavně dobrý prospěch a potvrzení od třídního učitele a ředitele, že tě na srazy pouští. Byla prostě jiná doba. Na základce jsem ale nikdy neměl problémy, měl jsem jedničky a dvojky, nikdy trojku. Na střední už to bylo horší, hned v prvním ročníku jsem začal trénovat s áčkem. Což bylo od devíti ráno, takže do školy jsem se dostal až někdy v půl jedné. A hlavní předměty byly dopoledne. Už jsem hrál za chlapy, mohl jsem tedy mít individuální studijní plán, ale stavební průmyslovka nebyla sranda. Muselo se rýsovat, vypočítávat, navrhovat mosty, stavby... Nešlo to stíhat, musel bych být ve škole každé dopoledne, kdy byly tréninky. Proto jsem toho nechal a maturitu si dodělával mnohem později.“

JAN PŘIBYL: Ahoj, v kolik hodin chodíš spát?
„Kdyby to bylo jen na mně, chodil bych třeba v deset večer. A brzo ráno vstával. Protože ne nadarmo se říká, a v tom musím dát za pravdu starším lidem, že hodina spánku před půlnocí je jako dvě po ní. Ale v režimu, v jakém se hraje NHL, to nejde. Zápasy mnohdy končí až v jedenáct, člověk se dostane domů kolem jedné, a navíc hned neusne. Tělo je rozpumpované, adrenalin je v něm dlouho. Takže usínám až kolem třetí čtvrté. A když se hraje venku, z tripu se vracíme i okolo druhé či třetí. Pokud se nehraje, snažím se chodit spát co nejdřív, ale na druhé straně jsem nikdy neměl problém to dospat až odpoledne. Takže moc brzo nechodím nikdy... Navíc když se hraje zápas, vždycky si potřebuju zdřímnout po obědě. A kdybych byl až moc vyspalý, neusnul bych.“

LUBAN: Ahoj Jardo, proč hraješ se žlutými tkaničkami?
„Není to kvůli tomu, že by to byl nějaký módní trend. Někdy před deseti patnácti lety byly žluté tkaničky jediné, které byly voskové. Když jsem je utáhnul, šňůrka zůstala utažená, nepovolovala se. Tím voskem to tak neklouzalo. A v tu dobu byly voskové jedině žluté. A jak jsem si na ně zvyknul, už jsem u nich zůstal, zachovávaly tvar. Ale v New Jersey mají všichni bílé, takže i já mám bílé... Nedá se nic dělat, týmová pravidla se v Devils prostě respektují. Ale až se vrátím na Kladno, zase si vezmu žluté. Budou se hodit k těm zlatým dresům, ve kterých jsme během výluky jednou hráli...“