Akce roku? Je brzo, každopádně biatlon nasadil laťku hodně vysoko
S ozvěnou neskutečného randálu v uších a emocí, které panovaly po tři minulé dny v Novém Městě na Moravě, je docela snadné tvrdit, že na Světovém poháru v biatlonu jsme právě sledovali nejlepší akci letošního českého sportovního roku.
S nezbytným odstupem, viděno střízlivějšíma očima, kdy prvotní a největší euforie vyprchá, je potřeba říct, že na podobné soudy je hodně brzo. Teprve začal únor a ME v halové atletice, neřkuli MS v ledním hokeji, teprve čekají na svůj prostor.
Ale i s nezbytným odstupem je potřeba s biatlonovým svátkem seriózně počítat. Proč? Fanoušky vzal za srdce, v pátek večer bylo stříbro pod umělým osvětlením úchvatnou podívanou, a kdo měl možnost nechat se pohltit atmosférou ve vyprodaném kotli, v němž nebylo slyšet vlastního slova, musí potvrdit, že náladu na Vysočině lze směle přirovnat k finále Davis Cupu, Velké pardubické a dalším výjimečným událostem, které dokážou nejvíc strhnout.
Světovému poháru samozřejmě pomohly výsledky domácí reprezentace. Bez rozjetých Vítkové, Soukalové, Moravce, Šlesingra a spol. by možná velká část pořadatelských příprav vyletěla komínem. Ale nebyla to jen hra na náhodu, jestli „to cinkne“ nebo ne.
Biatlon pojal vlastní rozmach jako velkou šanci, kterou uspořádáním mistrovství světa předloni podpořil a letos Světovým pohárem, braným i světovými hvězdami jako jedním z nejlepších v kalendáři, definitivně korunoval. Pětatřicet tisíc diváků, kteří areál na Vysočině zavalili v neděli stejně jako sněhová deka, to může potvrdit.
Stále je kam stoupat
Atleti a hokejisté budou mít hodně co dělat, aby biatlonovou krásu předčili. Férově je potřeba uznat, že na oba budou kladena náročnější měřítka, protože atletika i hokej jsou brané pořád jako větší sporty než biatlon. Ten má ale oproti etablované špičce jednu velkou výhodu: pořád je na vzestupu.
Přes řadu velkých medailí je stále kam stoupat, každý další úspěch vyvolá nové nadšení. Ze šesti závodů vytěžili domácí reprezentanti během Světového poháru dvě medaile a sportovní cíl tím naplnili bezpečně. Těžko si představit, že by hokejisté ze šesti zápasů na mistrovství světa vyhráli dva a řekli si byť jen o shovívavou kritiku... neuspěli by, dočkali by se pekelné palby.
Biatlon se toho v současnosti bát nemusí. Je sportem ryzích nadšenců, podporovaných ryzími nadšenci.
Na druhé straně je zásluhou naopak hodně profesionální práce, že se ho podařilo nejen běžným fanouškům přiblížit, ale i jim vysvětlit, že v široké špičce neexistují jen medaile, že cenná jsou i umístění do desátých až patnáctých míst.
Fanoušci, pro které biatlon ještě vloni končil špatně nasazenými kalhotkami Gabriely Soukalové, už kolikrát umí rozlišit nástrahy střelby vleže a vestoje nebo chápat, proč se biatlonista zdánlivě „fláká“ během pár set metrů před střelnicí a nezabere víc.
Už jsou víc než "myslivci"
Tak jako například pochopili, že sedmé místo českého sjezdaře na mistrovství světa je ohromným výsledkem, tak už pochválí i biatlonistu za páté místo ve sprintu Světového poháru. Už to není „jenom“ cosi uprostřed desítky místo požadované medaile.
Za touto expanzí stojí mravenčí práce a právě tu se podařilo Světovým pohárem ukázat. Sto tisíc návštěvníků po tři dny akce je jasnou odpovědí, že se podařila.
A tady je, trochu paradoxně, další nezanedbatelný klad biatlonového Světového poháru. Nebyl dělaný megalomansky, tak, aby v první řadě vydělal.
Pokud by to spočítal statik a narýsoval projektant, asi by nebyl problém vyhnat tribuny kolem střelnice ještě výš a přidat další tisíce míst. Hlediště bylo vyprodané, na další zájemce se nedostalo. Jistě by přišli další. Ale pořadatelé touto cestou jít nechtěli.
Už tak balancovali v relativně malém prostoru na hraně. Větší nápor diváků by nemusela zvládnout parkoviště, příjezdové trasy by se ucpaly ještě těsněji, odchod po akci by byl zdlouhavější než byl takhle. Místo hladkého průběhu by to mohlo leckde skřípat.
A třeba návštěvník velkého koncertu na fotbalovém stadionu, kde je otevřeno málo turniketů nebo minimum mobilních toalet a ke stánku s občerstvením se skoro nedá dostat, vám rád řekne, jak takové nepohodlí umí pokazit zážitek.
Tomu se biatlon vyhnul. I proto, že ho sice dál provozují nadšenci, ale už natolik zdatní, aby se z kolonky „myslivectví“ a případně „tělovýchova“ přesunuli mezi respektované členy tuzemské sportovní obce.
Klidně se může v prosinci ukázat, že s onou akcí roku to nebyl zas tak zběsile za vlasy přitažený odhad.
