Po obědě se díval na závod smíšených štafetových dvojic, patálie českého páru na střelnici, a na náladě mu to nepřidalo. „Asi tam byla nervozita, podmínky neměli příznivé… tak jsem si říkal, jak to zvládneme my?“ ptal se sám sebe Ondřej Moravec, finišman večerní smíšené štafety. Z pochyb vzešel vynikající výkon a stříbro. Skvělý start domácího Světového poháru.
V cílové rovince Ondřej Moravec s odstupem osmi vteřin sledoval Nora Tarjeie Böa, jak si bere vlajku, zpomaluje a triumfálně se blíží k finiši. „Tam už by bylo hodně nefér, abych na něho něco zkoušel. Navíc jsem mu první místo přál, zasloužil si ho, dneska byl lepší. A já jsem udělal, co jsem mohl,“ říkal Moravec.
Druhé místo je zopakováním stříbra z olympiády v Soči a nejlepším výsledkem smíšené štafety za dobu Světových pohárů v Novém Městě na Moravě.
Užil jsem si stříbrný finiš stejně jako v Soči?
„Dalo by se to srovnat. Atmosféra byla úplně někde jinde než na olympiádě, tam tolik lidí nebylo, před domácím publikem je ten pocit srovnatelný s tím ze Soči. Asi bych olympiádu stavěl ze sportovního hlediska výš, ale prožitek to tady byl možná i silnější. Lidi dělají strašně moc.“
Dodali vám síly na poslední kilometry, kdy jste Nora stahoval co to šlo?
„V posledním kole jsem to šťavil, bolelo mě úplně všechno. Bylo to o morálu. To není jen o silách, ale člověk se zmáčkne do takové míry, že normálně by to asi neudělal. Jede na sto deset procent.“
A pořád věří, že vedoucího závodníka docvakne?
„Ještě jsem to zkoušel. Říkal jsem si, že stačí, když on pět vteřin poleví, dostanu se do kontaktu a pak už je to kousek. Tam se kolikrát někdo už zlomí. Celej Modříňák (kopec před finišem) jsem to ještě zkoušel, až nahoře jsem věděl, že to nejde. V rovince si on vzal vlajku, tam už by bylo nefér, kdybych to na něho zkoušel. Tak jsem si řekl: OK, vyhráli, my jsme druzí.“
Mrzí vás jedno dobíjení na poslední položce?
„To víš že mrzí. Kdybych to dal, byl by to na konci ještě souboj. Ale jsem rád za ležáka, tam si myslím, že jsem to zvládl dobře. Povedlo se mi to, co by bylo tady nejlepší, tedy nevnímat nic. Z ležky si skoro nic nepamatuju. Na stojáku jsem se nedokázal už zkoncentrovat, jak by to bylo potřeba.“
Strhla vás atmosféra?
„Já bych řekl, že byla o dost lepší než na mistrovství světa. Na stadionu nedokážu až tak posoudit, ale co se dělo na trati, to bylo něco neuvěřitelnýho. Takovej řev jsem nezažil ještě nikde. Trenéry nebylo slyšet na slovo, jenom tam klapali pusama, co říkali absolutně nevím. Člověka mrazilo. Fakt jsem nic takového nezažil. Kam se hrabe Německo.“
Dá se říct, že už teď je domácí Světový pohár pro vás úspěšný?
„Do jisté míry. Pro nás čtyři, kteří jsme dnes startovali, budou nadcházející závody jednodušší. Předvedli jsme, že na tom vůbec nejsme zle, ukázali jsme, že na to máme. Můžeme být daleko víc v klidu a jít dál s čistým štítem. Nemusíme se stresovat, že je potřeba ukázat to, co od nás všichni čekají. Lepší začátek skoro nešel.“
Zbyly vám síly na další dny?
„Jo, ale na to stejně nemyslím. Závodím v ten den, v tom daném závodě, a co bude zítra… všichni tady závodili.“
