Nebezpečné dostihy? Výkřiky mimo mísu, koně nepatří do ZOO
Zrušte dostihy! Zastavte týrání zvířat! Nadobro zasypte Velký taxisův příkop! A jako třešnička na dortu: kéž byste se polámali sami! Rozhořčené výkřiky po Velké pardubické znovu zaplavují sociální sítě. Výkřiky zcela mimo mísu.
Ano, fatální zranění devítiletého Vicodyho, který musel být po špatně skočeném Taxisu utracen, je ohromně smutná věc. Nepříjemná, bolestivá. Věřte však, že ani jeden z rozhořčených „ochránců zvířat“ to neprožívá víc, než přímí aktéři. Žokejové, trenéři, majitelé.
S koňmi jsou od rána do večera. Od pondělí do neděle. Za neskutečnou dřinu jsou placeni asi jako nezaškolení brigádníci na balení nákupů v obchodním centru. Takřka pro nikoho nejsou dostihy výdělečný byznys, spíš naopak. Na špatně placeného koníčka jen donekonečna doplácí ze svého.
Nebýt jich, chodíme se na koně dívat do ZOO. A to se nebavíme o koni Převalského. Dostihové rakety jsou staletí šlechtěné pro pohyb, pro akci, pro závody. Že by se takhle našlapaní atleti měli ve výbězích lépe? Neměli. Za prvé - bylo by to proti jejich přirozenosti. A za druhé - i ve výbězích si sebelepší překážkový kůň může při špatném došlápnutí zlomit nohu. Což se, bohužel, také stává. Jenom se na to zrovna v televizi nedívá půlka republiky.
A že jsou překážky Velké pardubické nebezpečné? Dávno překonaný mýtus. Žádné ostré hrany, žádné zbytečně hluboké příkopy, nebo mizerně ošetřená půda. Pořadatelé odvádějí profesionální práci, fatální zranění jsou už dnes spíš dílem nešťastné náhody. A ty bohužel ze sportu odstranit nejde. Nejen dostihového.
