Být favoritem OH? Nezáviděníhodné, příjemnější je dokázat překvapit
Olympiáda je globálním svátkem sportu. Tahle definice stále platí, i když současnost, a nedávná minulost, její lesk částečně překrývá. Důležitost olympijské myšlenky pro současnou společnost je ale podle mě podstatná víc než kdy jindy, proto zasluhuje velkou pozornost. Na Zimních olympijských hrách v Pekingu nás bude reprezentovat početně rekordní výprava. O tom, že adeptů na medaili nemáme zase tolik, již bylo napsáno víc než dost.
Neřeknu vám, kdo medaile přiveze. Zimní sporty sice sleduji, ale jsem pouhým fanouškem a laikem. Nemyslím si tedy, že bych se měl vyjadřovat k tomu, čemu nerozumím. Co vám ale dnes chci říct, je jiná věc. To, že se od našich sportovců, alespoň dle mediálního zpravodajství, neočekávají zrovna medailové hody, může pro některé z nich znamenat velkou výhodu.
Mluvím především ze své vlastní tokijské zkušenosti, takže i z mého medailového zážitku budu čerpat. Srovnám vám dvě dost výrazně odlišné situace, které jsem prožil a viděl velice zblízka. Jiří Prskavec jel do Tokia na Letní olympijské hry jako absolutní favorit na zlato. Tak nějak se počítalo s tím, že až přiletí zpátky, na krku se mu bude houpat zlatá medaile. Pro nás, co známe vodní slalom, byla situace odlišná. Věděli jsme, že Jířa, pokud mu vše sedne, nemá konkurenta. To se však ve sportu, obzvlášť v tom našem, jistotě nerovná a to, co on sám prožíval jen pár dnů před závodem, byla enormní, jakože hodně velká, zátěž na jednoho člověka. Nedovedu si to představit.
Však to sami budete moci bezprostředně vidět na televizních obrazovkách v dokumentu s názvem Jířa jede do Tokia.
Psychické zátěži tam v tu chvíli čelil sám. Minimálně z mého pohledu to tak vypadalo. Byl uzavřený a viděl jsem, že ve své hlavě prožívá obrovský neklid. Můj závod skončil v pondělí. Když jsem se v úterý ráno probudil, bylo mi dost špatně. Nebudu lhát, kocovina se přihlásila o slovo. Ač jsem sám sobě řekl, že Jířu za každou cenu nesmím před závodem rušit, tak můj popůlnoční příchod na pokoj nebyl úplně zdařilý. Ráno říkal, že pár věcí z mého nočního stolku skončilo na zemi.
Moje našlapování asi taky nebylo zrovna po špičkách, jak jsem si v tu chvíli představoval. Naštěstí spánek nikdy nebyl Jířovým nepřítelem, takže jsem velice rád viděl, že ho to nerozhodilo.
V tu chvíli začalo být obtížné fungovat v naší situaci na pokoji. Já v extázi, naproti tomu Jířa extrémně soustředěný. Do jeho dnu D, čti olympijské finále, zbývalo 72 hodin. To je přesně ta chvíle, kdy na sportovce vše dolehne a svůj výkon může prohrát ještě před jeho začátkem. On to zvládl. Moc toho nenamluvil, veselo přímo nebylo, ale ani smutno, jeho žaludek si to protrpěl. Můj teda taky, ale za to jsem si mohl pouze já sám. My všichni kolem něj jsme mohli pouze přihlížet, jaký vnitřní boj se v něm odehrával.
Za úplně opačný příklad uvedu sebe. Do Japonska jsem totiž s velkými uvozovkami jel jako „nadšený turista“. Sice skvěle připraven a extrémně motivován, ale bez jakéhokoli závaží. Málokdo o mně věděl a opravdu nikde jsem se nedočetl o tom, že by se od Rohana čekala medaile. V mé hlavě to bylo, spíše se to však podobalo touze a představám. Nebylo to nic srovnatelného se situací, když vás před odletem každý poplácává a ptá se jen na tu jednu věc, o které se málokdo chce s předstihem bavit. A když to nevyjde, ti co měli přijít, nepřijdou.
Moje tehdejší situace mi blížící se událost pohledem většiny našich olympioniků připomíná více. Samozřejmě máme výjimky, ale zcela upřímně, není jich moc. To však neznamená, že právě někdo neznámý v tu nejdůležitější chvíli nevystoupá na svůj pomyslný vrchol. Tu představu má v hlavě možná už teď, a to je dobře. Pokud tomu nevěříme předem, většinou se to nestane. Já si sebe na olympijských stupních představoval mnohokrát. Věřil jsem tomu, zároveň stál nohama na zemi a dobře věděl, že to vyjít nemusí. A to mě nijak výrazně neznervózňovalo…
Velké okamžiky se rodí z velké příležitosti. Tohle není z mé hlavy, ale rád si to občas připomínám. A platí to všeobecně, není to pouze sportovní fráze. Když něčemu půjdeme naproti, můžeme k tomu dojít. Pokud se tam nevydáme, nikdy to neuvidíme.
Všem našim olympionikům bych chtěl popřát, aby v danou chvíli ze sebe dokázali dostat maximum a při návratu domů mohli přemýšlet o tom, že celá ta cesta, to nemyslím do Číny, stála za to. Popřál bych jim i nutnou dávku štěstí, to také bývá třeba. Věřím i tomu, že se vše, i když to zcela jistě je a bude obtížné, zvládne bez komplikací. Především v to doufám kvůli všem hlavním aktérům české výpravy.
Na vás, čtenáře, bych chtěl apelovat s jednou věcí. Nestavte prosím sportovce do role těch, kteří by měli zahazovat svůj přirozený vrchol, který se v jejich kariéře už nemusí opakovat, pro politické účely. Věřte mi, že i oni mají své názory a hádám, že většina z nich zrovna neskákala radostí do stropu při informaci o konání ZOH v Pekingu.
Nikdo se jich však neptal, rozhodli to za ně. Je strašně snadné napsat do komentáře na sociálních sítích, že by bylo správné tam nejet, to dokáže asi každý. Důsledky pro sportovce, jako zaměstnance, který je vázán smlouvami, si už představí málokdo. Nemá smysl se tím více zabývat, pro olympioniky to však určitě musí být nepříjemné. Z vlastní zkušenosti vím, že není jednoduché se od toho dokázat oprostit.
A jak by to ovlivnilo čínský režim? Nevím, na to ať odpovídá někdo jiný…
Těch věcí je víc, ale přijde mi zbytečné do toho zabrušovat. Věřím, že rozumný člověk takovou potřebu nemá. Pokud ano, začít by měl podle mě sám u sebe. Třeba u věcí, které dennodenně používá.
Já se na olympiádu těším jako divák. Už od mala je to pro mě událost a budu ji s napětím sledovat, pokud mi to čas dovolí. Místem konání se tohle nemění. To ostatní je bohužel pouze důkazem, že hlavní historické olympijské myšlenky jsou už definitivně minulostí a sport jako takový není na prvním místě.
Zprávy ze dne 9. února 2022
HOKEJ: Český národní tým zahájí olympijský turnaj proti Dánsku v červených dresech!
HOKEJ: Před zápasem vám to samozřejmě nikdo neřekne. Od nikoho neuslyšíte, že jdou do předem prohrané bitvy proti soupeři, s nímž nemají žádnou šanci. České hokejistky čeká ve čtvrtfinále gigant ze Spojených států amerických. Rozhodla o tom úterní prohra s Japonkami 2:3 v nájezdech. A v nich sporný gól, kdy puk sotva přeplazil brankovou čáru. Více čtěte ZDE >>>
HOKEJ: Už za pár desítek minut vstoupí český národní tým do olympijského turnaje. Na úvod se postaví proti Dánsku. Když lze lovit v NHL, severský tým dovede poskládat poměrně solidní sestavu. Mohlo by si sáhnout pro brankáře Frederika Andersena nebo střelce Nikolaje Ehlerse. Ale bez zámoří? Přijde sázka na hodně urputnou defenzivu. Trenér Heinz Ehlers je prvním Dánem na lavičce národního týmu od roku 1994 a má docela drsný způsob, jak čelit favoritům. Tady je jeho parta. Česko proti ní zahájí olympijský turnaj. Více čtěte ZDE >>>
HOKEJ: Zvedá se závora. Konečně! Pro české hokejisty dnes začne olympijský turnaj zápasem s Dánskem. Jedničkou v brance bude dle očekávání Šimon Hrubec. Kdo bude ale trhat sítě soupeřů? Trenér Filip Pešán věří, že sestavu vyladil tak, že prakticky každá řada dovede lámat zápasy. „Tohle snad bude největší síla,“ doufá. Svoje dělo šteluje zejména Matěj Stránský. „Góly se ode mě čekají,“ nezříká se odpovědnosti. Více čtěte ZDE >>>
HOKEJ: Ve středu v poledne místního času si střihli krátké rozbruslení. Povinná část trvala jen patnáct minut. Jako první v šatně zmizel Šimon Hrubec, ten se ve 14.10 českého času postaví do branky proti Dánsku. Ostatní zůstali na ledě déle. Hráči i trenéři. Až mezi posledními se z ledu sunul i Jaroslav Špaček. Asistent trenéra vyhrál dlouhý zápas s covidovými testy, v úterý večer konečně přistál v Pekingu. O den později byl poprvé s týmem. „Už jsem přestával věřit, že to klapne,“ říká. Celý rozhovor čtěte ZDE >>>
