Dilema delegáta? Do čela hokeje se nebude volit spasitel, ale nejmenší zlo
KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA LUKÁŠE TOMKA | Kdybych byl delegátem, který bude vybírat nového šéfa českého hokeje, zajímaly by mě při rozhodování o jeho jméně především čtyři následující věci.
Jaké má daný kandidát manažerské schopnosti. Šéf tak velké organizace nemusí být odborník na všechno, co hokej řeší. Musí ale umět nastavit funkční systém, správně delegovat zodpovědnosti ve svém týmu a také jasně nastavit cíle a kontrolovat jejich plnění.
Jakou má osobnost. Rozhádané hnutí nutně potřebuje silného, otevřeného a pozitivního lídra. Po období Tomáše Krále, který sice finančně svaz stabilizoval, ale na druhé straně ho personálně i myšlenkově hermeticky uzavřel před světem, je nutná změna.
Jakou má minulost a zkušenost. Předvolební hesla a tvrzení bývají líbivá, ale realita jiná. Důležitější je pro to dívat se na to, co má ten který kandidát za sebou ve své kariéře. Nakolik hesla, která nyní razí, ladí s tím, co ve své kariéře dosud udělal.
Jak bude prosazovat zájmy, které zastupuji. Ne náhodou o novém prezidentovi nebudou rozhodovat jen extraligové kluby, ale také výkonnostní základna. A je nutné, aby nový šéf vnímal potřeby celého hnutí.
A co bych pak jako delegát při pohledu na pětici kandidátů zjistil? Že žádný zachránce či spasitel českého hokeje se o post nejvyšší neuchází. A že také žádný z nich ani výrazněji neční nad ostatními.
Jednomu chybí manažerské schopnosti i podpora. Nejspíš by tak stěží uměl proměnit své myšlenky v činy.
Další dva už nějakou dobu funkcionaří a svět tím zatím neohromili. Jeden z nich navíc manažersky selhal na klubové úrovni. Oba jsou také coby členové výkonného výboru spoluodpovědní za současný neutěšený stav.
Pak je tu muž sportovně nepochybně znalý. Jen je tak nějak celoživotně trochu na štíru s morálkou. Mít pocit, že si jde všechno koupit, není ideální výbavou nového šéfa.
A pětici uzavírá politik, v jehož případě zatím málokdo tuší, proč by měl zrovna on český hokej vézt.
Co má tedy nebohý delegát dělat? Pragmatismus bude v této situaci ještě víc než jindy velet zvolit toho, kdo bude co nejvíc prosazovat „mé“ partikulární zájmy. Ale já se přimlouvám i za jinou věc: vzít při volbě v potaz to, kdo má největší šanci rozbombardovaný hokej aspoň trochu spojit a otevřít světu. Protože i aktuální příklad z českého fotbalu ukazuje, v jak paralyzovanou instituci se velký sportovní svaz promění, pokud se veškerá energie zúčastněných vrhne do boje jednotlivých frakcí o moc.
Vedle toho totiž světový hokej (a sport vůbec) stále více napojený na nové metody a technologie ovlivňující výchovu a tréninkový proces prožívá zdaleka největší rozvoj v celé své historii. Dva roky nyní se totiž rovnají zhruba deseti letům sportovního vývoje v dobách před Naganem.
Celou tu situaci si vlastně můžete představit i jako obraz. Světový hokej na něm znázorňuje vlak, který vyjíždí z nádraží a nabírá rychlost. Češi pak stojí na nástupišti, někteří se mezi sebou rvou, jiní na sebe plivou, další pletichaří.
A teď jde jen o to, jestli nakonec s vypětím všech sil skočí na schůdky posledního vagónu, anebo budou v té trapné tahanici pokračovat na prázdném nádraží...
Tak ať hokej zvolí dobře, i když to nejspíš nebude výběr ideálního řešení, ale toho nejmenšího zla.
Zprávy ze dne 17. června 2022
Rozšíření juniorských a dorosteneckých soutěží v hokeji byla chyba. Na tom se shodnou takřka všichni. K nejhlasitějším kritikům už dlouho patří Alois Hadamczik, jeden z kandidátů na nového prezidenta svazu. Daniel Kysela (51), bývalý ligový obránce, který byl v letech 2005 až 2008 sportovním manažerem Vítkovic, připomíná, že právě Hadamczik v minulosti bojoval za rozšíření mládežnických soutěží coby majitel hokejové Opavy. „To se mi nelíbí,“ říká na rovinu Kysela. Celý rozhovor čtěte ZDE>>>
Nabízí svůj směr a recept, kudy potáhnout český hokej dál. Zároveň se nikam extra necpe. Pokud v sobotu vyhraje prezidentské volby, fajn. Pokud ne, svět se nezboří. „Chci dělat lépe český hokej a zároveň ho vlastními silami zabezpečit,“ tvrdí Alois Hadamczik (69). Celý rozhovor čtěte ZDE>>>
Na bruslích vyrostl, po skvostné hráčské kariéře působil v mateřském Litvínově jako prezident, generální manažer i trenér a šest let je ve výkonném výboru svazu. Kandidaturu na prezidenta považuje jedenapadesátiletý Jiří Šlégr za vyvrcholení své práce. „Zároveň však musí přijít plán, co s hokejem dělat. A to je, co předpokládám, že nabízím. Buď to hokejové hnutí přijme, nebo ne,“ říká. Celý rozhovor čtěte ZDE>>>
