Priske? Nejdřív hloupý výsměch, pak totální inspirace. I pro české kouče
KOMENTÁŘ ŠÉFREDAKTORA LUKÁŠE TOMKA | Brian Priske se loučí se Spartou, většině jejích fanoušků je to upřímně líto, zatímco soupeři si lehce oddychli. Loučí se totiž osobnost, která klub jednoznačně pomohla rychle posunout na vyšší level. Dostala ho nejen k domácím titulům, ale také ho přiblížila Evropě. A to výsledky i celkovým nastavením. Priske tak má velký podíl na dalším boření hloupého mýtu o tom, že české sportovní prostředí je natolik specifické, že zahraniční trenér do něj nepatří a nemá šanci v něm uspět.
Dobře si pamatuji na jeden moment z první Priskeho sezony na Letné. Dán se s novým klubem a hráči postupně sžíval, na hřišti to na podzim herně drhlo a klub dusila série nečekaných remíz.
S Bohemkou, v Jablonci, se Zlínem, v Teplicích...
Trenér nicméně po každém zápase shromáždil celý tým kolem středového kruhu. Hráči se drželi kolem ramen a Priske k nim energicky promlouval.
V lehce zaprděném českém fotbalovém rybníčku se taková věc okamžitě stala terčem posměšků. Mluvilo se o divadélku pro kamery, o trapné snaze demonstrovat týmovou pospolitost tam, kde není.
„Tyhle skandinávský metody tu nikdy nebudou fungovat. Jsme národ Švejků, ne vikingů,“ slyšel jsem najednou stále víc ve fotbalovém zákulisí. Včetně toho sparťanského.
Priskemu nicméně tyhle řeči byly dost jedno. A nejspíš je ani nevnímal. Dělal naplno to, čemu věřil, a brzy mu to přineslo výsledky.
Jemu i Spartě. Na hřišti i v kabině.
Zásadní bylo i to, v jaké jednotě Priske fungoval směrem ke sportovnímu řediteli Tomáši Rosickému. Bývalý skvělý hráč prožil většinu kariéry v Německu a Anglii, měl svou představu o fungování klubu. A pokud se mu jí zpočátku nedařilo naplňovat s českými trenéry, tady do sebe všechno ideálně zapadlo.
Priske byla jeho volba, jeho „poslední“ rozhodnutí poté, co už přemýšlel o rezignaci.
Sparta se ale nakonec díky téhle souhře po letech hledání sjednotila a také mimořádně zocelila. Psychicky, ale i fyzicky. Dánský stratég si také velmi rychle získal na svou stranu hráče. Brzy bylo jasné, že tým chce vyhrávat právě i pro svého trenéra. A to je to nejlepší možné nastavení, kterého v kolektivním sportu můžete dosáhnout.
Priske na oplátku své svěřence navenek prakticky ve všech momentech chránil a obhajoval. Byť přímo v kabině si uměl zjednat respekt.
Správně také pochopil, komu má dát kapitánskou pásku. Byť i to bylo vzhledem k výbušnosti Ladislava Krejčího považováno za kontroverzní rozhodnutí. Jenže se v konečném účtování vyplatilo.
A jazyková bariéra coby jeden z častých argumentů českého sportovního prostředí proti angažování zahraničního trenéra? I tady se rychle ukázalo, jak hloupý tento pohled je.
Priske se pár českých jadrných slovíček pro nahecování týmu rychle naučil. Důležitější však bylo, že si hráči okamžitě zvykli na to, že „úředním“ jazykem je vedle češtiny i angličtina. Nepochybuji o tom, že řada z nich to v budoucnu ještě nejednou hodně ocení.
Priskeho povedené angažmá tak má šanci inspirovat a posunout celý český sport. Ten je totiž stále až příliš uzavřený sám do sebe.
Kromě pár výjimek v čele s basketbalem, v němž národní tým úspěšně trénoval Izraelec Ronen Ginzburg, aby ho pak vystřídal Španěl Diego Ocampo, se stále většího kontaktu se světem spíše obává.
Přitom inspirace zvenku má často zásadní podíl na tom, aby se český sport měl šanci přiblížit tomu světovému. Aby vedle české švejkování nasál trochu vikingské odhodlanosti, německé systematičnosti, finské slušnosti nebo třeba španělské hravosti.
Většinou však díky zahraniční inspiraci přijde, a to je zásadní, více odbornosti, zkušeností a práce s novými trendy v těch správných souvislostech.
Pomoct to přitom v konečném důsledku může nejen klubům, ale právě i českým trenérům. O ty bohužel ve velkých sportech (až na naprosté výjimky) není momentálně v zahraničí valný zájem.
Takže i to, že momentálně odchází trenér českého klubu na opravdu prestižní zahraniční adresu, by pro tuzemské mladé kouče měla být obrovská motivace.
Jde to. Do Feyenoordu a možná i dál...
