BLOG MARTINA HAŠKA | Jeden tým v rozdělené zemi. Pět let poté, co republiku ostře ohraničila drsná prezidentská kampaň, je to tu znovu. Elitní čeští sportovci reprezentují celý národ - když hraje hymna, jsou tu pro všechny. Zároveň ale zhusta během předvolebního času prezentují na základě svých osobních hodnot své názory a volební preference. Co si z toho vzít?
Základ je zjevný. Žijeme ve svobodné zemi. Každý, ať si říká, co chce. Snad jen, pokud to není smyšlenka, která by mohla poškodit druhého. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, to je snad jasné.
„Snažíme se, aby myšlenka fair play nebyla jen prázdnou frází, případně dokonce něčím, co může někdo považovat za slabost,“ uvedl před pěti lety biatlonista Michal Šlesingr.
Člověk by si někdy myslel, že olympijské myšlenky jsou tak nějak zkostnatělé. A hle: Tohle byla jejich síla v praxi.
Šlesingr byl tehdy jedním z českých sportovců, který se jasně vyhranil. Patřili k nim tehdy třeba biatlonistka Gabriela Soukalová, cyklista Leopold König nebo vodní slalomář Vavřinec Hradilek, který tenkrát svého kandidáta podpořil i v jeho fan clubu v televizní debatě.
Letos je to velmi podobné. Své jasné preference vyjádřili Hradilek, König, hokejová legenda Dominik Hašek, nebo dostihový trenér Josef Váňa.
Nechme teď stranou jejich preference. Každý má nějaké, a každý z nich měl pro své vyjádření nějaký důvod. Podstatné je, že dávají najevo, co si myslí, není jim jedno, kam jejich země směřuje. Jsou ochotni udělat pro její budoucnost ještě něco víc, než dát krev, pot a dřinu, jak jsou zvyklí od dětství.
Snad kromě internetových trollů se nemusí ničeho bát. Navíc jsou to povětšinou špičkoví borci svých disciplín, mezinárodní elity. Nabízejí svůj nadhled úspěšných lidí, kteří poznali svět. Nakonec jsou to právě oni, jak se traduje, kdo mohou za velkou část pozitivních zpráv o Česku.
Možná jsme malá země, ale jsme země významná. Země Karla Čapka a Jaroslava Haška, TGM, Pražského výběru, Miloše Formana, Járy Cimrmana, pravé nohy Antonína Panenky (tu použil u dloubáku v Bělehradě), i jeho levé nohy, když na to přijde (protože Panenkovi to bylo jedno).
Doby, kdy museli čeští sportovci říkat, co po nich chtěli, jsou naštěstí pryč. Tak, jak to udělala koulařka Helena Fibingerová, když jí komunisti nepustili na olympiádu do Los Angeles a pak je za tu kudlu do zad ještě veřejně pochválila. Je jiná doba, v níž Dominik Hašek na sociálních sítích chválí ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského za jeho tlak na to, aby za rok na Hry v Paříži nesměli sportovci ze zemí válečných agresorů – Ruska a Běloruska.
Pozor na tohle téma… Je složité, protože samotní ruští a běloruští sportovci nemůžou za to, že jejich vlády posílají na Ukrajinu svoje vrahouny. Jenže zároveň je pro mnohé nereálné si představit sbornou, jak při zahájení Her defiluje se symbolickou krví na své pseudoneutrální vlajce. MOV se v současnosti snaží Rusy a Bělorusy začlenit do kvalifikačního procesu v asijských federacích a ve sportovním světě se proti tomu zvedá stále silnější odpor. MOV musí být opatrný. Ukrajina už pohrozila bojkotem. A kdo teď ví, co může být dál – v každém směru. Sportovci už tu dávno nejsou jenom na ty hymny, mají svou hlavu.
Témata:
blog, volby, sport, prezidentské volby, Olympijské hry, Martin Hašek, Ukrajina, Dominik Hašek, Paříž, Michal Šlesingr, Leopold König, Vavřinec Hradilek, Karel Čapek, Volodymyr Zelenskyj, Sport na Heureka.cz
Související články
