Máme rezervy a je kam zrychlovat, ale nechávám si to na potom
Do letošního Dakaru jsme vyrazili z Limy, na přejezd jsme měli zhruba čtyři hodiny a musím říct, že město je to bláznivý. Musíte se hodně proplétat mezi ostatními auty. Ten zastaví, ten zase odbočuje uprostřed pruhu a nikdo nic neřeší, je to takový pátý přes devátý. Takže tady trochu nebezpečí, ale za městem už to jelo.
Následoval dojezd do bivaku v Piscu. Etapa nakonec měla 80 kilometrů, start jsme měli posunutý o hodinu, tak jsme si aspoň skočili na rychlý oběd. Když jsme se rozjížděli, musím se přiznat, že trochu dorazila nervozita, ale nic zásadního.
Začátek jsme proletěli dobře, aspoň to tedy říkali fotografové, a jelo se v pohodě. Jenže pak přišel obrovský výjezd, viděli jsme, jak se na něj škrábe Gerard de Rooy, který ho nemohl vyjet a kroužil.
My jsme to strhli doprava, dostali jsme se do srázu dolu, kam jsme ale jet nechtěli a museli jsme couvat. Zkusili jsme to ještě jednou, ale hned na nás mávali lidi, ať tam nejezdíme, takže znovu couvání. Potřetí už jsme zvolili trochu jinou cestu a konečně to vyjeli.
Tady jsme ztratili docela dost minut, takových pět až šest si myslím. Po dalších asi pětatřiceti kilometrech se objevily řečiště plné kamenů. To znamená rychle dofoukat pneumatiky, duny totiž byly dost měkké, tak jsme zvýšili tlak ze dvou na tři bary.
Ale v řečišti jsme toho dost stáhli. Předtím nás předjeli Aleš Loprais, Van Genugten a další a tady jsme se jim zase přiblížili. Potom se začalo prášit, přišel nepříjemný písek fesh-fesh a ten když se rozvíří tak drží ve vzduchu klidně dvě minuty. Tady jsme hodně brzdili.
Takže jsme se nakonec celkem brodili, a to mě trošku mrzelo. Ale je to první etapa, jeli jsme v klidu a nic jsem nepřeháněl. Duny na konci byly nádherný, krásně se na nich surfovalo a skákalo, ale udělal jsem taky malou chybku.
Nechtěl jsem přecenit výjezd a skákat, tak jsem dole trochu ubral a než jsem stačil přidat tak už auto nestačilo, odskočilo mi to, a tím jsme dojeli jen pod vrchol kopce a museli jsme couvat dolů, otočit se a znovu jet nahoru. To byla ztracená minuta a pak už přišel cíl.
Přijíždělo se mezi fanouškama, ostatní jezdci tam skákali, ale já se přiznám, že já ne. Jsem hlavně rád, že auto fungovalo bez problémů. Udělali jsme sice chyby, ale ztrácíme jen devět minut, to je pohoda.
Jediným problémem je to, že budeme do další etapy startovat dvanáctí, a to bude na těch 350 závodních kilometrů hardcore. Ty místa už znám a jsem zvědavý, jak to bude vypadat. Ale těším se. Tady se teprve ukáže, kdo co dovede.
Bohužel jsme teď nejhorší z českých kamionů, ale na druhou stranu čtyři Češi v TOP 12 je docela dobrý výsledek. Je to jen začátek. Navigátor Ferry mě pořád buzeroval, ať jedu rychleji, ale to je zatím zbytečný.
Rezervy máme a je kam zrychlovat, ale to si nechávám na potom.
