Dobyvatele ztracené pýchy čeká drobení. Cestu za oceán jim ale těžko vyčítat
Není nejmenší důvod devalvovat stříbrné tažení národních nadějí. Abychom nezapomněli, sport se hraje kvůli výhrám, opojení z triumfů, tolik nezáleží na tom, že máme začátek srpna. Každý medailový výlov na sletu světové hokejové vrchnosti zahřeje, zvedne náladu. Je to zkrátka fajn ze všech možných důvodů. Hlinka Gretzky Cup se dříve hrál jako Světový pohár juniorů. To sedí pořád.
Fajn bylo i veškeré dění kolem mladého výběru nového kouče Davida Čermáka. Z nefalšovaného zanícení předních českých jinochů sálala vnitřní pospolitost, žádné extra přebujelé ukazování se před hordou skautů NHL na úkor plnění týmových zadání. Fantasticky fungovala i chemie mezi českým souborem a fanoušky. Jedna strana tu byla pro druhou, pomáhaly si navzájem. Kdyby hoši do boje nedávali celé své srdce, těžko by diváci stanovili ve finále nový návštěvnický rekord HGC.
Stříbro se počítá, o fous lepší byla jen Kanada. Jak naložit s úspěchem? Správně si jej vyhodnotit. Střízlivě, bez emocí. Rozhodně není namístě tvrdit, že český hokej dohnal elitu. Vzpomeňme si na poslední šampionát osmnáctek na jaře, jenž dopadl výsledkově slabě (čtvrtfinále), ale hlavně po herní stránce šlo o těžko stravitelnou bídu.
Pravdou zůstává, že česká hokejová mládež dohání prakticky nedosažitelné. Ztracených let, kdy ostatní státy chrlily medaile, zatímco našinci hráli turnaj do čtvrtka a domů se vraceli zadním východem, zůstává habaděj. Až se z šampionátů bude tuzemská výprava vracet ob rok s cenným kovem, bude na místě prohlásit, že se pomalu vrací dřívější časy. Takové, kdy český hokej patřil k pokrokovým zemím a kdy chrlil jeden výstavní talent za druhým. I pro elitní světovou soutěž.
Jak už se ví, jen co se tenhle tým sešel, aby předvedl výbornou týdenní šichtu, už se zase drolí na drobky. Víc než půlka téhle party se rozuteče do různých kanadských koutů plnit si sen. Je prakticky jisté, že ne všichni uspějí a řada z nich se vrátí domů s nepořízenou. A svou kariéru začnou budovat znovu. Jen pár vyvolených, otrlých, se prokouše ostrou konkurencí a zaznamená rapidní výkonnostní progres. Druzí se naučí dobře anglicky, ale hokejově si nepolepší. Spíš hrozí, že pak budou doma hledat svou identitu, vlastní já. Se zmatkem v hlavě.
Jistě, těžko jim cestu za oceán vyčítat. Zůstat pragmatikem a odolat vábení klubu, pro nějž jste však v reálu dost často kusovka než vyhlédnutý klenot, je těžké. Navíc když doma to s úrovní nejvyšší juniorské soutěže dlouhodobě není valné a navrch hokej se tu pořád dost blbě kloubí se školou.
Ale zase to není tak strašné, jak se často povídá. Jen nad novým rozšířeným formátem juniorské extraligy visí otazníky. Zůstalo by jich mnohem, skutečně mnohem méně, kdyby v ní Titlbach a spol. zůstali. Bohužel z nejvyšší juniorské soutěže zmizí do zahraničí zhruba dvě desítky šikovných hráčů, dvě desítky vzorů, další se už nějaký čas pohybují na severu Evropy. Kvalita soutěže utrpí.
Tým pro mistrovství světa 2024 se bude horko těžko lepit a dost možná bude výkonnostně slabší než ten, který přiváděl břeclavské obecenstvo do extáze. Zbývá doufání, že časem se to národnímu týmu vrátí.
