Hokejoví rozhodčí jdou po lávce, kterou nechali zchátrat
Džin byl vypuštěn z láhve a teď se najednou neví, jak ho dostat zase zpátky. Mám na mysli tsunami stížností na sudí ze strany klubů, někdy oprávněných, ale i zcela nesmyslných, která odvádějí pozornost od jejich vlastních chyb a problémů a na arbitry vytvořila v posledních týdnech nebývalý tlak.
Jasně, říká se, že současná garnitura je slabá, prostě to neumí. I mistrům píšťalek kdysi sprostě nadávali do chcíplých psů. Jenže oni zvládali svoje řemeslo líp i proto, že se měli od koho učit a bylo jim dopřáno, aby dozráli. Mladší generace arbitrů jsou často odkázány víceméně na sebe.
Najednou nejsou lidi, obměna rozhodčích probíhá rychleji, než je zdrávo, a „zebry“ se dopouštějí horších chyb a častěji, než by se slušelo. A bude hůř, poněvadž hlavní problém je ve způsobu, jakým se s rozhodčími léta (ne)pracuje, že profíci vlastně profíky nejsou a nevěnují se třeba i výchově svých nástupců. Místo odbornosti záleží na tom, jak kdo poslouchá a drží basu.
Šéfovi rozhodčích Pavlu Halasovi bývá bližší mezinárodní scéna než domácí chlívek, který spravuje. Komisi navíc řídí na vedlejší úvazek. Ale byl by někdo jiný ochoten do toho jít natvrdo? Každý má dneska svoje, hodně by přemýšlel, jestli stojí za to, vzdát se podnikání či slušné pozice v zaměstnání za cenu toho, že vstoupí na vratkou lávku. Navíc, když ji nechali takhle zchátrat.
