Přepište Lenerovo desatero! V českém hokeji je pořád někde chyba
Měl to být návod ke spáse, ale jsou to jen prázdná slova. Nedávné MS dvacítek pouze potvrdilo, že povadlý český hokej potřebuje jiný recept než proslulé desatero, které před lety sestavil svazový šéftrenér Slavomír Lener. Proklamace nestačí, je potřeba jít do hloubky a realitu měnit z gruntu. Nadechnout se. Osvobodit se od stereotypů a zvyklostí, začít přemýšlet jinak. Pak se něco pohne… Přečtěte si v sekci iSport Premium celý komentář Pavla Bárty, proč slavné desatero nefunguje. A jak by mohla vypadat nová „přikázání“?
Pouštět se do smělých prognóz, to je jako spoléhat na to, že silničáři příště už s prvním sněhem opravdu vyjedou. Nikdy se nedá počítat s nepředvídatelnými vlivy a okolnostmi, stejně tak s tím, že se dokážete oprostit od osobních preferencí. A tak za sebou máme další dvacítky bez medaile, dokonce s výsledkem horším, než se čekalo. Odměnou za to je vražedná základní skupina na příštím juniorském šampionátu, do níž se taky kvůli ztroskotáním některých favoritů ve čtvrtfinále svorně vtěsnaly celky USA, Ruska, Kanady a vyhladovělý nováček z Německa.
Přitom výběr tvořený převážně z hráčů ročníku 1999 medailový potenciál určitě měl, a to jako dlouho žádný jiný před ním a zřejmě dlouho žádný jiný po něm. Dorostla první generace hokejového desatera Slavomíra Lenera, která v minulých letech byla i úspěšná, což nejen tvůrce proslulého spisku a bývalý svazový šéftrenér s oblibou připomínal.
Před těmi osmi devíti lety, kdy desatero vzniklo, jsme si najednou všimli, že svět je jinde. Na rozdíl od Švédů, kteří svého času spadli do podobné krize, se ho však nepodařilo chytit ani náhodou. Stříbrný záblesk z MS osmnáctek 2014 zůstává jediným, kdy se mohlo zdát, že se to i daří.
Lenerovo desatero z roku 2010 |
1. Trénink dynamiky a výbušnosti 2. Tlak do brány 3. Individuální trénink techniky 4. Přechod z obrany do útoku 5. Přechod z útoku do obrany 6. Fauly holí 7. Coaching 8. Komunikace 9. Trénink mimo led – denně 10. Škola, ostatní povinnosti |
Potom ještě zlato a dvakrát druhé místo na Hlinkově memoriálu, než se ho podařilo prohandlovat s Kanadou. Ale svět si to žene dál, už i Švýcaři předjeli ten náš dýchavičný Posázavský pacifik. Kam se podělo Desatero? Možná jde jen o přechodný jev, ale když si ho dnes budete chtít připomenout a vyhledáte příslušný odkaz na webovou stránku Českého hokeje, prohlížeč vám sdělí, že došlo k chybě. Ano, někde se stala. Pořád někde je.
Kdo zná třeba zámořské hokejové prostředí, řekne vám, že i tam se spousta věcí dělá hodně špatně. Kdyby tam dělali sport způsobem, jakým jednali na posledním juniorském šampionátu s pracovníky médií kromě televizí, byl by zázrak, že se tam hokej vůbec ještě hraje.
Nicméně naučili se rychle vstřebávat nové trendy a zároveň je dál sami určují. Tiki taka v podání kanadských nebo amerických mladíků, schopných si dát puk na jeden dotek, přesně a v obrovské rychlosti, to je pro někoho pastva pro oči, jiní z toho dostávají tiky taky. My si jen rok co rok opakujeme, jak by to mohlo vyjít. A ejhle, ono to vlastně vyjít ani nemůže. A kdyby, byla by to náhoda.
Větrat se nebude!
Jednou zahrají skvěle dva, tři hráči, na které se spoléhá a na nichž to stojí, jenže nezachytá brankář. Příště to je naopak. Ale nikdy se nesejde optimálně všechno dohromady. Při pohledu na letošní dvacítku nejvíc trklo, jak zoufale se nedostává obránců. Místo rozhodných, tvořivých beků, jakými byli v minulých letech Libor Hájek nebo Filip Hronek, vychováváme převážně odpalovače puků. Rozehrát z obrany najetým útočníkům, to bylo na turnaji větší utrpení než zvadlá hlaveň Filipa Zadiny.
