Stačil první trénink české reprezentace ve Wroclawi a všem se ulevilo: Tomáš Rosický zvládl trénink s mužstvem a jeho lýtko zátěž vydrželo. Kouč Michal Bílek se umíval, spoluhráči fotbalového Mozarta neskrývali, že jim spadl balvan ze srdce.
„S Tomášem to na hřišti vypadá úplně jinak,“ shodovali se. Ano, není pochyb o tom, že s číslem deset je česká reprezentace údernější a kreativnější, jenže nepřehánějme to s upjatostí na jednoho hráče. Ani Messi, pokud nemá kolem sebe fungující tým, sám nezmůže všechno.
Proč v Barceloně trhá rekordy a v argentinské reprezentaci ne a ne to rozjet naplno? Protože v katalánském velkoklubu ví přesně, kam mu jeho kumpáni naběhnou a platí to i naopak.
Je to přesně sehraný orchestr, který sice báječně improvizuje, ale na pevně daném základě.
S Rosickým to je stejné. Potřebuje si s někým balon přesně narazit, potřebuje, aby někdo časově sladil pohyb s jeho fantastickými průnikovými přihrávkami.
Právě tohle kdysi úžasně uměl Milan Baroš. Když mu prostrčil Rosický balon za obranu a kluk z Vigantic do toho šlápnul, soupeř na to neměl protizbraň.
Jenže dnešní Baroš už není tak dynamický jako před lety, což může být handicap i pro hru Rosického. V utkání s Ruskem dvojnásob.
Advocaatův tým je totiž silnější v ofenzivě, zato má trošku potíže s pomalejším návratem do obrany, čehož lze využít.
Nutnou výbavou k tomu jsou však rychlé přihrávky při přechodu do útoku a rychlonozí hráči směrem vpřed. To první Rosický, pokud ho nezradí do pátku tělo, může obstarat, ale zvládne to druhé ještě Baroš?
Jeho současný pohyb to nezaručuje.