Potvrzeno! Český fotbal definitivně spadl na samé dno společnosti. Fízlování, ponižování, šikana, úplatky, prostě všechno to nejhorší, k čemu se může člověk snížit, dostaly na valné hromadě štempl. Bohužel, podle očekávání.
V roce 2004 tuzemský fotbal totálně znemožnila obří korupční aféra. Každý si mohl v policejních odposleších přečíst, jak se systematicky uplácelo. Kluboví manažeři, rozhodčí i delegáti si přemísťovali jablka, hrušky, kapříky. Za to, že na hřišti nebude rozhodovat sportovní forma a kvalita, ale to, kdo má větší moc v zákulisí a větší balík na „spropitné“.
Všichni se měli stydět, vzít se za ruce a společně zmizet nadobro z fotbalu, protože ho zavraždili. To se samozřejmě nedalo čekat. Stud je totiž pod jejich rozlišovací schopnost. Proto měly vyčistit fotbal od těchto lidí se zvrácenými hodnotami a myšlením fotbalové i civilní soudy.
Leč ani to se nedalo čekat, protože chapadla rybníkářů byla větší než ruka spravedlnosti těchto institucí.
A tak nastal opak. Místo, aby obchodníci s výsledky skončili za mřížemi nebo aspoň v opovržení, protože si za své chování nic jiného nezasloužili, naopak ve fotbale stoupali výš a výš. Už si přece své hříchy odpracovali.
Naštvané veřejnosti volající po jejich potrestání obětovali jednoho ze své party: Ivana Horníka. Ten vyfasoval flastr a díky divadelní hře si vylízal i veškerý posměch za všechny darebáky. Musel. Kdyby se mu to nelíbilo a promluvil, jeho kamarádi z bratrstva by se o něj postarali. Nadobro.
Mezitím se do čela téhle party vypracoval Roman Berbr. Lord Voldemort, taťka, náčelník, jak chcete. Jak to udělal? Jednoduše, uplatnil bohaté zkušenosti získané v pracovním poměru u komunistické Státní bezpečnosti. „Utužilo mě to,“ přiznává sám.
Pro ty mladší připomeňme, že Státní bezpečnost byla ta nejzrůdnější složka totalitního režimu. Špiclovala, zastrašovala, mučila a likvidovala lidi třeba jen proto, že jim někdo z rodiny utekl na Západ.
Berbr ve fotbale z této pracovní databanky čerpal. Pomocí ní si z rozhodčích brzy vybudoval síť konfidentů, kteří když udělají, co on potřebuje, nezůstanou škodní. Podívají se do ligy, na Kanárské ostrovy nebo na Kubu. Kdo nad tím ohrnuje nos, může pískat leda tak čtvrtou třídu. Anebo nic.
Kdo věřil, že estébácká minulost už bude přece jen příliš velký kalibr i na velice silné žaludky fotbalových bafíků a že Berbrovi zlomí vaz, dostal na valné hromadě opět očekávanou odpověď. Nikdo ze sálu se nezvednul a neřekl: „Když už mají lidé s estébáckým rodokmenem tu drzost, že kandidují na místopředsedu českého fotbalu, tak naší povinností je jim dát červenou kartu!“
Ale nic, ticho po pěšině. Jedenáct delegátů aspoň pak při volbě zvedlo ruku proti Berbrovi. Zbytek s ním držel basu.
Musel. Táta si členy svého mužstva vodí jako loutky. V čele s nově zvoleným předsedou Miroslavem Peltou. Ten v sobotu propásl poslední možnost dostat se z Berbrova područí a částečně si napravit reputaci za cinklé jaro. To kdyby řekl: „S expříslušníkem StB už nechci dál spolupracovat a nestojím ani o jeho hlasy.“
Jenže to nemohl udělat. Spolupodílel se na kapříkovsko-jablkovém pojetí fotbalu, což má „špion“ Berbr moc dobře zmapované a nejspíš i proto už ve svém prvním období v roli svazového předsedy západočeského náčelníka kryl.
Naposledy třeba tím, když deset červených karet ve třech zápasech pro kluby, které podpořily kandidaturu Markéty Haindlové, označil za shodu náhod. A až když se do téhle popravy na zakázku opřel ministr Kuba, nechal se předseda informovat od příslušných orgánů. Výsledek? Očekávaný: všechno bylo košer, ale Pelta tomu samozřejmě nevěří.
Berbr se musel při tomhle kabaretu popadat za břicho. Pelta kontruje: „Navýšil jsem přítok peněz do fotbalu. I v ekonomicky tíživé době.“ Tuhle zásluhu mu nikdo nebere.
Ale ještě nad penězi je důvěryhodnost. Fanoušci a i stále více klubů, byť to nahlas kvůli strachu neřeknou, už mají plné zuby zářezů různého druhu.
Chtějí se zase pohybovat v normálním fotbale a ne se na něj jen dívat prostřednictvím přenosů z bundesligy, Premier League nebo La Ligy. Chtějí fotbalové šéfy, za které by se nemuseli stydět.
Český fotbal si v sobotu odhlasoval estébácké harakiri. Nikdo se proti hochštaplersko-estébácké klice tvrdě nevymezil. I Křetínského kabela, z jejíhož obsahu se Pelta vyděsil, vyšuměla do ztracena a Daniela Křetínského to očividně netrápí. Je rád, že náročná sezona skončila a Berbrovu kandidaturu taky mlčky přešel.
Jeví se to jako neprůstřelné. Ovšem neprůstřelné to není. Vzpomeňte si na rok 1989. Kdo by si tehdy ještě v létě vsadil, že v listopadu totalitní režim praskne? A vidíte, praskl. Všem estébákům navzdory. Totéž se jednou stane i v českém fotbale.
Výzva deníku Sport – Dejme kmotrům červenou – proto jede dál. Pasivní mlčení by totiž znamenalo souhlas s estébáckou inaugurací. A to by znamenalo vrátit se před listopad 89 nebo se odstěhovat do Pchjongjangu.
A to se mi fakt nechce.
Výzvu Sportu Dejme kmotrům červenou podpořte ZDE.
Témata:
fotbal, pelta, blog, hartman, berbr, sport, výzva sportu, kmotři, FAČR, Fotbal na Heureka.cz
