Myslet na medaili z MS hraničí s bláznovstvím. Ale doufat v zázrak je povoleno
Jedenáct let se čekalo na titul hokejového mistra světa. Pak přišla zlatá Vídeň a od roku 1996 se jedna věc podstatně změnila. Od té doby věříte, že uvidíte kapitána národního týmu, jak se mazlí s pohárem pro světového šampiona, že Česko vyhraje poslední zápas turnaje. Před začátkem mistrovství světa v Rusku je ale lepší být mnohem víc při zemi.
Národní tým nemá roli spolufavorita, odletěl s tím, že může spíš překvapit. Medaile se čekají od jiných. S tím je potřeba se smířit.
Ne, tentokrát nemůžete nasazovat psí hlavu trenérům, že si špatně vybrali. Vzali do Ruska ty nejlepší, co byli zdraví a měli chuť. Tým je také mladší než v minulosti, méně zkušený.
Když si projedete soupisky, je ta česká vedle Finska, Ruska nebo Kanady na jména o dost skromnější. Jako kdybyste vedle sebe postavili zaoceánský parník a rybářskou bárku, do které sem tam teče.
Takže hrozí průšvih?
Nemusí. Ona totiž ta rybářská bárka třeba umí přežít bouři, nějaké to vědro vody v podpalubí ji nesemele. Zato parník se může ve vlnách otočit dnem vzhůru...
Mladý Vůjtkův tým nemá jenom mínusy. Jsou v něm sehrané vazby z Euro Hockey Tour a chlubí se spoustou hráčů, co v pohodě zamknou svoje ego do skříně ve prospěch týmu. To je pro turnaj typu mistrovství světa možná nejdůležitější. A znáte to, když se pak zblázní brankář...
Takže myslet teď na medaili hraničí s bláznovstvím. Ale doufat v zázrak? To je povoleno.
