Rozkol Nakládala s Pardubicemi má jen dva poražené. Hráče i klub
BLOG PAVLA RYŠAVÉHO | Jediná pozitivní věc se na konci Jakuba Nakládala v Pardubicích najít dá. Tentokrát se veřejně nepere špinavé prádlo. Klub se s hráčem domluvil na mlčení a obě strany ho drží. Nikdo nerozjíždí estrádu, jako když končil v Dynamu Tomáš Rolinek a tehdejší šéf organizace Martin Sýkora tasil na sociálních sítích. Ale tím je to dobré vyčerpáno. Jinak je to zkrátka špatně, že odchází jedna z hlavních tváří klubu.
Když někdo říká, že při rozvodu je chyba na obou stranách, jak na straně manželky, tak na straně tchyně, neposlouchejte ho. Nikdy to tak není. Na uzavření svazku musí být dva, na rozpad taky. Platí to stoprocentně i v odchodu Jakuba Nakládala z klubu.
Pokud za vším nejsou nějaké závažné rodinné trable (musíte doufat, že opravdu ne a příčinou je opravdu „jen“ hokej), tak nelze brát jako hlavní důvod nějakou páteční hádku po zápase. Takových přestřelek se v každém klubu pár odehraje, ano i mezi hráčem a členem vedení. Stane se, když bublají emoce a ke konverzaci dochází bezprostředně po zápase, který neprobíhal zrovna klidně. Ale tyhle konflikty mají i jiná řešení než trhání smlouvy. Spíš berte hádku po debaklu s Motorem 1:6 jako vyústění nějakého stavu, který už delší dobu trvá.
Jakub Nakládal není hráč, který přitahuje maléry a vyhledává konflikty. Vyspěl v klidného a spíš rozvážnějšího lídra. Dovedl věci pojmenovat, bránit veřejně svůj tým. Když třeba zlobil Anthony Camara, dokázal jen tak mezi řečí vytknout, že pokud neposloucháte pokyny, trenér vás zkrátka potrestá, posadí na tribunu. Nikdo není víc než tým. Těžko věříte, že sám by chtěl být...
Pokud by šlo jen o jednu hádku, těžko by se Nakládal hned pakoval. Stoprocentně by i klub situaci řešil jinak, než aby se zbavoval důležitého hráče, který na ledě tráví zhruba 20 minut a nikdo další nehraje víc. Logicky se nabízí hledání jiné cesty. Třeba si o problému promluvit druhý den s chladnější hlavou. Hokejisté přeci jen nejsou báby na trhu, které si hned musí rozdupávat košíky a trhat vlasy.
Rychlý konec smlouvy ale spíš nahrává scénáři, že tady panovalo oboustranné pnutí už delší čas. Nakládal hrál slušně, nicméně nebyl mezi pěti nejlepšími obránci extraligy, jak byste po jeho příchodu čekali. Jeho stará zdravá zuřivost, se kterou odcházel do Ruska, zůstala někde v zahraničí. Teď se bývalý reprezentační kapitán ukazoval jinak, byl rozvážnější, šetřil svoje tělo, nebyl bláznivou střelou jako dřív.
Jenže i v případě, že by bek hrál pouze průměrně, Pardubice pořád musí mít na paměti, že jim hráč takového kalibru bude chybět. I kdyby se podařilo přivést teď v lednu do klubu třeba 10 posil a postavit jim před halou ruské kolo, ať se cítí jako doma, Dynamo potřebuje spíš klid.
Pardubice mají v kádru slušný potenciál, velkou útočnou kvalitu, ale taky svoje problémy. Ten zásadní zní, že se formou létají na horské dráze (i během zápasu). Nikdy nevíte, kdy zrovna vypadnou pojistky. Při vedení 2:0? Hned na začátku zápasu? A nebo na konci? Kouč Richard Král se při téhle zmínce po posledním utkání hodně mračil. Ale tohle je věc, která jeho družinu sráží. Nesoustředěnost, nevyrovnanost.
Teď odešel kapitán. Tím pádem klid se spíš vytrácí, přichází napětí, stres. Do toho počítejte tlak, že v Pardubicích musíte jít po první čtyřce a pak po medaili, neexistuje krok vedle. Možná se dostaví krátkodobý efekt, že ostatní ve strachu zapnou. Možná. Nikdo nebude rozhodně teď diskutovat. Jen co přijde na třetím místě dál, pokuty? Další škrtání ze sestavy? Jen aby si pak klub ve čtvrtfinále nedrbal hlavu, že chybí jeden zkušený bek, který mohl zvedat svoji formu na klíčovou část sezony.
Hledat viníka tady nemá cenu. Jen vidíte dva poražené. Pardubice pokračují bez kapitána a musí lepit díru v sestavě. Jakubu Nakládalovi se zbořil plán, že dohraje kariéru v Dynamu.
