KOMENTÁŘ PHILIPPA LAHMA | V letech 2004 až 2014 jsem hrál na šesti šampionátech, třech světových a třech evropských. EURO 2012 se konalo v Polsku a na Ukrajině. V základní skupině jsme nastoupili ve Lvově a Charkově a bylo znát, že země má skvělou fotbalovou kulturu. A to samé platí pro mimořádné hráče její historie. Andrej Ševčenko, Igor Bělanov a Oleg Blochin, ti všichni získali Zlatý míč pro nejlepšího evropského fotbalistu. Valerij Lobanovskij, legenda na lavičce Dynama Kyjev, má dodnes vliv na fotbal na starém kontinentu, odkazuje se na něho mnoho systémově pracujících trenérů. Zrovna v době, kdy jsem měl nakročeno do prvního týmu Bayernu, plnila německá reprezentace těžký úkol. Michael Ballack a Oliver Kahn se museli bát o účast na mistrovství světa 2002; Ukrajina byla v baráži silným soupeřem.
Jako kapitán národního týmu jsem se pokládal za zástupce celého Německa, před turnaji jsem přišel do styku s hostitelskými zeměmi. Než jsme odcestovali na EURO 2012, mluvil jsem o politické situaci na Ukrajině s časopisem Der Spiegel. Mladá demokracie byla v ohrožení, způsob, jakým Viktor Janukovyč jednal s opozičním lídrem Julií Tymošenkovou, jsem považoval za velmi sporný. Vyzval jsem tedy Michela Platiniho, aby se postavil za lidská práva a svobodu tisku na Ukrajině. Prezident UEFA mi ale řekl: „Je mi jedno, co říká pan Lahm. Nedělám politiku, dělám fotbal.“
Lidé si tehdy kladli otázku: zůstane Ukrajina demokratickou zemí? A dnes bojuje za svobodu Evropy...
Dne 12. června německá reprezentace odehrála tisící mezistátní zápas ve svých dějinách. Naše fotbalová federace si vybrala správného soupeře, právě Ukrajinu, se kterou jsme remizovali 3:3. Fotbal je dobrý způsob, jak vyslat signál, že chceme mír a mezinárodní porozumění. Nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, jsou mezistátní zápasy, které jsou v této nové době plné změn stále důležitější.
Díky bohu, že zvláště v Evropě, kde má fotbal své kořeny, se pořádají zápasy překračující hranice. Navzájem se poznáváme, pěstujeme pospolitost. V těchto dnech a týdnech jsou tak v pohybu miliony lidí. Na programu byly či jsou zápasy Chorvatů s Nizozemci, Španělů s Italy, Kosova s Rumunskem, Belgie s Rakouskem, Islandu se Slovenskem. A taky Gibraltaru s Francií, které dělí dvě stě míst ve světovém žebříčku. Německo čeká další přátelské utkání v Polsku, jedním ze soupeřů naší jedenadvacítky na mistrovství Evropy je Izrael. Při těchto fotbalových setkáních se Evropa vyrovnává se svou minulostí – i budoucností.
Kolektivní sport jako fotbal, který zahrnuje mnoho odlišností, může přinést mnohem více než jen výsledek do tabulky. Polsko například přijalo více než jeden a půl milionu uprchlíků z Ukrajiny, více než kterýkoli jiný národ. K této solidaritě jistě trochu přispěla i skutečnost, že obě sousední země spolu pořádaly o dekádu dříve vrcholný fotbalový turnaj.
Národní tým je něco speciálního. Je to tak díky pravidlům, na kterých se všichni shodli: Trenéři nesmějí nakupovat hvězdy, manažeři vylepšovat sestavy. A hráči si nemohou vybrat, za koho budou hrát. V reprezentaci se fotbalistovi připomíná jeho osobní rozvoj. Vyrůstá ve svém prostředí, hraje za klub, do něhož má blízko. Jeho talent pak objeví nějaký větší, vzdálenější tým a hráč postupem času zjišťuje, že žije jako občan v zemi, která má určité možnosti a zdroje, a jiné zase nikoli.
Celkem 113krát jsem oblékl německý dres. A bylo to něco jiného. Jako dítě pro mě sotva bylo něco důležitějšího než národní tým. Čekat dva roky na další turnaj se zdálo jako věčnost. Mistrovství světa v roce 1990 mě formovalo jako fotbalového fanouška a moje vzpomínky na penaltový kop Andyho Brehmeho jsou živé dodnes. Během mé aktivní kariéry splynuly se skutečnými událostmi. Na každém mezinárodním zápase jsem v duchu hrál se svými idoly, jako byli Matthäus, Brehme, Littbarski.
V roce 2006, na mém premiérovém mistrovství světa, jsme v Německu slavili „Sommermärchen“. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že jsem součástí týmu reprezentujícího mou vlast – přátelskou a otevřenou. Hraní fotbalu dostalo hlubší význam. Příští rok se v mé rodné zemi setkáme znovu, 14. června to byl přesně rok do startu evropského šampionátu. Je dobře, že se bude hrát se čtyřiadvaceti zeměmi. Zúčastnit se ho je v Evropě ta největší věc. Toto olympijské heslo je opět žádanější, protože znamená, že se na něčem podílíte. V roce 2006 byly v ulicích masy lidí, příští rok tuto oslavu různých národů, generací a prostě všech zopakujeme.
Fotbal je díky své popularitě prostředkem k dosažení cíle. Lidé se pobaví, rozptýlí, bujaře slaví a přes veškerou rivalitu se scházejí. Tento balíček zábavy a vzájemnost je jedinečný, to nikde jinde nedostanete. V tomto kontextu dnes fotbal sleduju. Tohle je můj příběh: od fanouška, který obdivuje své idoly, přes hráče, který s nimi stojí na hřišti 113krát a cítí odpovědnost za to, že reprezentuje svou demokratickou zemi, až po kapitána, jenž se dívá, kam se jeho tým ubírá. A teď jsem ředitelem turnaje, na němž chceme oslavovat a posilovat evropské hodnoty. To také utváří můj pohled na Ukrajinu. To, co se tam děje, neohrožuje jen je, ale i nás.
Proto byl mezistátní zápas s Ukrajinou výborný nápad.
| „Pohledy fotbalisty“ je sloupek Philippa Lahma v německém internetovém magazínu Zeit Online. Kapitán mistrů světa a turnajový ředitel EURO 2024 v něm analyzuje fotbalová témata a hovoří o jejich strategické důležitosti pro společnost, ekonomiku a politiku. Sloupek je publikován v několika evropských zemích ve vybraných médiích, mezi která patří i deník Sport. Dialog s Lahmem vede Oliver Fritsch, sportovní redaktor Zeit Online. |
Témata:
komentář, Německo, sport, Reprezentace, fotbal, Evropa, mistrovství světa, Polsko, FC Bayern München, Ukrajina, FK Dynamo Kyjev, Mistrovství Evropy ve fotbale 2012, Philipp Lahm, Sport na Heureka.cz
Související články
