Fotbal v Saúdské Arábii? Jsem skeptický, podívejte na Čínu. Věřím projektu v USA
KOMENTÁŘ PHILIPPA LAHMA | Saúdská Arábie je bohatá na peníze a ambice. Korunní princ Muhammad bin Salmán tvrdí, že jeho země bude za deset let kulturně novou Evropou. Fotbal je důležitou součástí jeho strategie. Chce konkurovat Lize mistrů. Proto mohutně investuje do hráčů, kteří se v Evropě stali hvězdami. Ronaldo, Neymar a Benzema tam nyní hrají za šílené platy. Několik dalších, kteří překročili třicítku, je bude následovat.
Zdá se, že je hotovou věcí, že se mistrovství světa v roce 2034 bude konat v Saúdské Arábii. Ačkoli proces stále probíhá, Gianni Infantino už rozhodnutí prakticky oznámil na svém instagramovém účtu. Nový hlavní sponzor FIFA pochází ze Saúdské Arábie, což je zřejmě další důkaz toho, že se při výběrovém řízení na udělování turnajů dbá zejména na peníze. Katar prý za mistrovství světa 2022 utratil víc než 200 miliard dolarů. Za jedenáct let bude turnaj sotva stát méně, zejména proto, že se ho zúčastní 48 místo 32 zemí.
To vše zní povědomě.
Před dobrými deseti lety se jiná země pokusila prosadit geopolitické zájmy pomocí fotbalu. Čína tehdy za obrovské peníze koupila stárnoucí fotbalisty z Evropy. Si Ťin-pching chtěl pořádat mistrovství světa a generální tajemník komunistické strany si stanovil cíl stát se světovými šampiony.
Politicky je Čína stále důležitější, ale o fotbale už nic neslyšíte. Funguje pouze tam, kde je účast možná pro každého, kde angažovanost vychází z centra společnosti, kde vytváří společenství a je organizován demokraticky. Něco takového nevybudujete přes noc. K dohnání evropského fotbalu je potřeba víc než jen peníze a hvězdy ze zahraničí. Proto jsem skeptický i vůči Saúdské Arábii.
Na druhou stranu v Evropě je fotbal kulturním přínosem už půldruhého století. Jeho kořeny leží v Glasgow, Sheffieldu, Ženevě, Londýně, Budapešti, Barceloně, Miláně, Norimberku nebo Vídni. Jeho odnože pak v Jižní Americe, v Buenos Aires a Montevideu. Fotbal je historicky spjat s dělnickým hnutím. Je symbolem sdružování. Lidé v něm společně organizují svůj život. To se dodnes nezměnilo.
Jako profesionální fotbalista jsem si uvědomil, že to byl spolek, který mi vydláždil cestu. Proto je pro mě jako ředitele turnaje EURO 2024 důležité, abych prostřednictvím své nadace podporoval kluby na základní úrovni - ideálně strukturálně a někdy i finančně.
Každý, kdo začne hrát fotbal ve čtyřech, pěti nebo šesti letech, je závislý na mužích a ženách, kteří z vlastní vůle vychovávají děti a mládež. Je potřeba prezidentů, trenérů, sekretářek, spousty lidí, aby umožnili hrát oběma pohlavím, od nejmenších přípravek až po dospělé. Fotbal je národní sport.
Existuje ještě jeden příklad národa, který se snaží dohnat evropský fotbal velkými investicemi: USA. Tomuhle projektu dávám mnohem větší šanci. V sedmdesátých letech Cosmos New York koupil Pelého, Franze Beckenbauera a Johana Neeskense. Od té doby dochází k neustálému rozvoji. Fanouškovská základna i počet hráčů a trenérů rok od roku rostou, částečně i díky přistěhovalcům z Latinské Ameriky. Spojené státy hostily mistrovství světa v roce 1994 a za tři roky ho budou hostit znovu. Spolupracují s Mexikem a Kanadou. Fotbal předbíhá tradiční americké sporty.
Američané umí sportovat. Stadiony jsou chrámy. Nikdo neoslavuje události lépe než oni. Lidé z vedení Bayernu Mnichov neustále cestují do Ameriky, aby pochopili, jak funguje merchandising a marketing. A nejlepší vzor mají přímo na dosah ruky: americké fotbalistky jsou už desítky let doménou jejich sportu.
Hudba ve fotbale stále hraje v Evropě, evropské týmy téměř vždy vyhrávají mistrovství světa klubů. Američtí podnikatelé to vědí, a proto investují do Premier League, Serie A nebo La Ligy, aby se poučili. Brzy však může dojít k bodu zlomu, kdy vzniknou giganti, kteří budou konkurovat Realu, Man City a Bayernu.
Americký sport má svou vlastní identitu. Je součástí veřejného vzdělávání a jako mnoho jiných věcí v Americe je velkým byznysem. Hlavní ligy byly založeny za účelem zábavy. V Evropě vyrostly organicky; sport je výsledkem soukromých volnočasových aktivit.
Oba modely jsou však kulturně spřízněné. Není na nich nic umělého. Motivace milionů a milionů lidí, kteří se jich účastní, vychází zevnitř. V Evropě je fotbal hluboce zakořeněn ve společnosti a v USA je tomu stále víc taky tak. Transatlantický přístup by nebyl žádný problém, nedávno se na vyprodaném stadionu bundesligového Eintrachtu Frankfurt odehrály dva zápasy NFL.
Evropa by musela přijít s něčím, co by bylo hodně dobré, aby obstála v konkurenci s USA. Zvláště když je poblíž Jižní Amerika, po Evropě druhý nejúspěšnější fotbalový kontinent. Hráč z Argentiny nebo Brazílie by už nemusel jezdit do Španělska nebo Portugalska, ale mohl by letět do San Franciska, Atlanty nebo Miami. Mnozí se s tímto úkolem ztotožní snadněji než s úkolem v Rijádu.
Saúdská Arábie se šestkrát kvalifikovala na mistrovství světa, je největší zemí svého regionu s 36 miliony obyvatel. Obyvatelstvo je mladé, o fotbal je zájem a tisíce fanoušků slavily vítězství svého týmu nad Argentinou na mistrovství světa v Kataru. Země by si šanci zasloužila. Ale za jiných politických podmínek, protože fotbalová kultura je formou lidské důstojnosti.
