Červený Vingegaard je jiný, uvolněnější a žertuje. Objevil vítěznou mentalitu
KOMENTÁŘ ROMANY BARBOŘÍKOVÉ | Tento způsob Vuelty zdá se mi poněkud nešťastný. Španělská Grand Tour bývá vždy už lehce opomíjenou, ačkoliv i tam se svádí pěkné cyklistické bitvy. Jenže je už po prázdninách, blíží se konec sezony. Letos však Vueltu vnímali i ti, kteří běžně cyklistice extra neholdují. Kvůli propalestinským protestům, které závod na španělském území narušovaly. Občas se tak ke mně dostávaly hlasy typu: Sice nevím, kdo to celé vede, ale vím, že jim zkracovali etapu.
Ano, celkem museli organizátoři z obav o bezpečí závodníků zkrátit čtyři etapy. U dvou to věděli muži na kolech od začátku, u zbytku se dozvěděli jen pár kilometrů dopředu, že se bude končit o něco dřív. Rozhodně pro cyklisty nemohlo být příjemné nastupovat do etap s tím, že neví, zda cíl bude opravdu tam, kde má být, nebo se bude zase improvizovat a jejich celodenní práce a taktika půjde do kytek.
Poslední ranou hlavně pro vítězného Jonase Vingegaarda pak byla nedělní závěrečná etapa. Ta byla už předem zkrácená asi o pět kilometrů. Jenže protestující prolomili bariéry v cílovém prostoru, a cyklisté se tak vůbec nedostali na závěrečný okruh. Navíc Dán přišel i o závěrečné pódium.
Zklamání je jedna věc. Ale ono šlo i o bezpečí jezdců, což je na tom celém to nejhorší. Nelze nikomu upřít právo na jeho názor a stejně tak možnost jej vyjádřit a protestovat proti tomu, co se mu nelíbí. Také byly vidět různé skupiny protestujících. Někteří se jen ve větším množství seskupili u trati s palestinskými vlajkami a transparenty tak, aby je bylo vidět.
Jenže byli i tací, kteří vstupovali přímo cyklistům do cesty a někteří způsobili i jejich pády, což už rozhodně v pořádku není a je to hodno odsouzení. Cyklisté totiž zase mají právo vykonávat své povolání v podmínkách, které neohrožují jejich zdraví a životy. Své o tom ví třeba Simone Petilli, který se zranil právě ve chvíli, kdy do pelotonu vběhli aktivisté a závodník celku Intermarché-Wanty skončil na zemi. Přitom údajně aktivisté protestovali proti účasti týmu Israel-Premier Tech.
I přes to všechno se ale dočkal také fanoušek cyklistiky jako takové. Jonas Vingegaard, poslední dva roky druhý muž Tour de France, byl jasným favoritem. Díky úsilí týmu UAE Emirates-XRG a hlavně pak Joaa Almeidy to však neměl tak snadné, jak někteří předpokládali. Jeho výkony na Vueltě přinesly dva poznatky. Jednak že jde, z pohledu třítýdenních etapových závodů, opravdu v současnosti o druhého nejlepšího cyklistu světa. Samozřejmě za Tadejem Pogačarem.
Za cílem jde jinak
Také potvrdily věc, kterou můžeme pozorovat celou tuto sezonu. Tou je změna v mentalitě Jonase Vingegaarda. Objevuje se teď u něj to, čemu se říká vítězná mentalita. Ne že by snad už dřív nechtěl vyhrávat. Po žlutém dresu z Tour de France toužil vždy. Jenže teď jde za tímto cílem jinak. Ne jen bránit dres lídra, co to jde, ale vidíme u něj velkou snahu útočit na jednotlivé etapové výhry.
Už jen slyšet jeho slova, že lituje, že se mu nepovedlo vyhrát na Angliru, bylo jako přepnout na úplně jiného Jonase. Toho ostatně vídáme už od letošního Critéria du Dauphiné a je to rozhodně zajímavá podívaná.
Dost možná k této změně dospěl i po loňském velmi vážném zranění v závodě Kolem Baskicka. Zranění jej navíc postihlo i letos na jaře, kde po pádu na Paříž-Nice také dlouho nezávodil. Jako by mu to chybělo a chtěl si zbytek sezony užít.
K radosti nás novinářů a jistě i fanoušků roztály severské ledy i v jeho vyjadřování. Musím říct, že takto uvolněné rozhovory s Vingegaardem, jaké poskytoval letos, si v jeho případě nevybavuju. Dřív šlo vždy o stručná a věcná prohlášení, zatímco letos v rozhovorech žertoval, občas přinášel i zajímavé momenty z etap, které kamery nezachytí, zkrátka byl celkově mnohem uvolněnější. Paradoxně třeba v závěru letošní Tour de France asi kolegové na místě raději hovořili s Vingegaardem než s Pogačarem.
Teď má Dán odškrtnuté dvě ze tří Grand Tours a chybí mu už jen Giro d´Italia. Je ale otázkou, jak moc bude vedení Visma-Lease a Bike lpět na dalším pokusu o výhru na Staré dámě. Zda mu účast v Itálii nevymluví stejně jako v této sezoně, kdy se už od konce minulého roku Vingegaard netajil tím, že by chtěl, stejně jako Slovinec, zkusit double Giro-Tour, ale týmová představa byla jiná.
Hlavně si ale přejme, aby už žádné další velké závody neovlivňovaly podobné politické protesty.
