Byla to velká, ba historická událost. Motto "Tady jsme doma!" obalilo v Edenu povedenou oslavu převzetí stadionu, který je nově ve stejných rukou jako Slavia. Jenže v samotném zápase s Jabloncem to vypadalo, že doma je spíš výprava ze severu Čech. Slávisté si slavnost pokazili, i když alespoň zachránili remízu. Horší pro ně je, že se potvrdil ústup, který naznačila předchozí utkání s vrcholem v podobě vypadnutí v semifinále domácího poháru.
Nebylo na jaře zvykem, aby největší aplaus z červenobílého mužstva sklízel brankář. Už to, že Jiří Pavlenka sbíral díky ze všech stran, i od bosse Jaroslava Tvrdíka , symbolizuje, co se na hřišti dělo. Stejně jako střídání stopera Simona Deliho, jenž si to mašíroval bez pohledu na lavičku rovnou do útrob nově nabyté arény. To je nová disonance narušující vnitřní jednotu, dosud devizu mužstva.
Už v některých jiných duelech bylo znát, že to Slavii nešlape jako dřív. Zhoršily se individuální výkny i ten týmový. Nápadné byly hrubky právě Deliho, o jehož lehkovážnosti se ví, ale Slavia na ni dlouho nedoplácela.
Výkyvy postihly i jeho parťáka Michaela Ngadeua, jenž za něj proti Jablonci musel zaskočit. Po oslnivém startu do jara se začal vytrácet rozdílový muž Jan Sýkora, svůj standard neodvádí Antonín Barák. A ani Milan Škoda není obávaný zabiják, góly mu sice přibývají, ale i díky penaltám.
V posledním ligovém duelu ho ani spoluhráči pořádně nevyužili, kromě toho jich bývalo zoufale málo v šestnáctce soupeře. Mezihra skřípala, místy úplně scházela, Jablonec měl Slavii dobře nastudovanou a využil zlínské zbraně z domácího poháru. Nejvíc pak do očí bily strašlivé chyby v defenzivě, která postavila jabloneckým hráčům dálnici vedoucí k Pavlenkovi. Byly z toho čtyři obrovské šance. Domácí se často nechali snadno rozhodit.
Svůj podíl na tom podle všeho mají dosud "neznámé" faktory. Když na tiskové konferenci ještě před jarní sezonou padl dotaz, zda Slavii nemůže zabrzdit to, že hráči nemají zkušenosti z boje o titul, červenobílá generalita to přešla takřka se shovívavým úsměvem. Teď o tom samém mluví trenér Jaroslav Šilhavý . Stejně jako o tlaku, jenž se nyní rapidně zvýšil. Jinou věcí je, zda tým nepostrádá větší válečníky, zda není mentálně až moc na jedné vlně.
Zkušenosti jsou plusem, který se trochu stereotypně připisuje Plzni. Vliv však tahle otřískanost má, navíc je možné, že se jinak klopýtající tým ze Štruncových sadů při výhře nad Duklou nakopl a ještě víc semkl myšlenkami a vzpomínkami na zesnulého bývalého spoluhráče Františka Rajtorala .
Slavia je obětí očekávání a nároků, které vzbudila svým rozjezdem. Zároveň jsou dány i situací soupeřů, která usilování o titul již v tomto ročníku umožnila. Určitě nebylo dříve vše dobře a teď není všechno špatně, s Plzní je to pořád fifty-fifty. Záleží na tom, zda kouč Šilhavý dokáže útlum zahnat. Konkrétní recept zatím neprozradil, spíš jeho důvody.
