Vysoká hra Zdeňka Haníka: Pracovití vám válku nevyhrávají
Svého času mě na toto téma přivedl můj někdejší asistent u nároďáku Jirka Zach, když vyslovil pochybnost, zda my, hybnost, trenéři, víme, jaké typy hráčů pro vrcholový sport vlastně hledáme. Dělá nám dobře, když se naši svěřenci rychle učí, když plní pokyny a vyvíjejí se podle našich trenérských představ. Ale je to to pravé, co hledáme a potřebujeme?
Když jde ve sportovním utkání do tuhého, je přece žádána jiná mentální výbava než snaživost, učenlivost a pracovitost. Konfrontační situace má daleko blíž ke rvačce či válce, než tréninku. Aby hráč vyhrával, potřebuje jinou „výzbroj“. A možná i vlastnosti, které běžně pokládáme za negativní.
Jestliže je tedy vrcholný zápas válkou, byť jsou, například v mém sportu, válečníci odděleni sítí, pak pro ni musíme hledat bojovné typy. Že to nemohou být beránci nebo lidé plní soucitu a dalších ušlechtilých vlastností, je každému jasné. Ale jací mají být?
Musí být odolní ve střetu a konflikt pro ně nemůže být utrpením, nýbrž výzvou či dokonce slastí. Nemůžeme tedy očekávat, že hráč, který se bojovně chová k soupeři, se nebude bojovně chovat i ke svému okolí, včetně trenéra či spoluhráčů.
Jednou jsem coby trenér dal v základní sestavě na mistrovství Evropy přednost jednomu smečaři před druhým, a ten pak zcela přirozeně reagoval agresí proti mně a celé naší práci. Nedal jsem mu totiž důstojnou šanci, a s tím se nemohl smířit. Za to se na něj přece nemohu zlobit. Není podstatné, jestli vás hráč má, nebo nemá rád. Podstatné je, jestli má rád hru a vyhrávání. A ještě více, zda ve vámi vedeném týmu hraje dobře.
Sportovec pokrytec
Společenská konvence žádá po hráči, aby byl tak trochu pokrytcem. Vzpomínám si i na svou hráčskou kariéru. Neseděl jsem sice na lavičce náhradníků jako nahrávač často, ale když se tak stalo, byl jsem nasraný (odpusťte mi ten výraz, žádný jiný by tehdejší stav nevyjádřil lépe). Trenéři mě nabádali, abych svému nahrávačskému kolegovi na hřišti přál to nejlepší. „Jste přece jeden kolektiv,“ argumentovali správně.
Řeknu vám to na rovinu. Nemohl jsem mu přát to nejlepší, protože posilování jeho pozice v týmu znamenalo zhoršení mého postavení, případně i mé zatracení. Když on hrál, já seděl. Dobré výkony mého nahrávačského soka by mě ještě hlouběji tlačily do role náhradníka. Jak jsem mu tedy měl přát? Volejbal se totiž hraje na jednoho nahrávače.
Toto odhalení může vypadat zrůdně, ale domnívám se, že je pokrytecké, když se takové věci zakrývají. Ve chvíli, kdy by byl týmový úkol nějak podělen mezi nahrávače a oba by v něm našli svoji roli, byla by to jiná situace. Pak by se jednalo o podobný stav jako při střídání v hokeji, kde ten, kdo je v jednu chvíli na střídačce, je záhy zase ve hře. Přitom i uvnitř hokejového družstva vznikají spory či konflikty, kdo kolik času stráví na ledě.
Proto upřímně říkám, že jsem se ve svých hráčských časech chtěl rvát na hřišti, ne přihlížet ze střídačky. Byl jsem určitě bojovný a jistě i konfliktní typ. A pocity, které popisuji, mohou být podobné těm, které mají hráči, o nichž je tady řeč.
V současnosti jsem již plný pochopení pro pocity druhých. Umím naslouchat, nejenom mluvit. Dokážu se vžít do cizích příběhů a sám sebe i někdy upozadit. Proto už nemohu být hráčem!
Vyhrávači jsou složití týpci
Stále více si uvědomuji, že jako trenéři máme vyřešit rozpor, který jsem už předeslal na začátku článku. Pro vývoj a učení potřebuje hráč určité vlastnosti, naproti tomu pro vlastní boj kvality jiné, ne-li dokonce zcela odlišné. Není možné, aby vrcholové sportovní družstvo bylo smečkou nenávistných egoistů. Úspěšný tým musí totiž spolupracovat a komunikovat, společně myslet, společně cítit, společně prožívat.
Ale málo platné, hráči, které vnímáme jako vyhrávače, jsou složití týpci a spolehněte se, že to s nimi nikdy nebude jednoduché. Jsou to zpravidla „konfliktní bytosti“, které musí být správně zapojeny do týmové činnosti. V takovém případě nejen že se týmový duch posílí, ale zároveň se konfliktní bytost obrušuje a kultivuje. Dokonce moje osobní zkušenost je, že když takový hráč projde poctivě mnoha bitvami, kde utrží šrámy i získá cenná vítězství, životně se uklidní a zmoudří.
Ne že bych zde nabádal k velebení egoismu, nebo že bych si liboval v obcování s problematickými osobami - a přehlížel skromnost, poctivost a pracovistost. Jenom nabízím pohled z jiného úhlu. Domnívám se, že dějiny vítězství jsou dějinami hrdinů, kteří se odvážili ukrást bohům oheň. Ti pracovití za nimi nesou vodu a jsou pro boj rovněž důležití. Ale jinak… Jestli si rozumíme.
