Vysoká hra Zdeňka Haníka: O lidských slzách Rogera Federera
Snad nebude čtenář pociťovat jako troufalost, když coby volejbalista budu psát o tenistovi, a to ještě ne ledajakém... Vlastně nebude řeč primárně o tenisu, ale o jevu, který největší velikán všech časů ztělesňuje. Roger Federer se totiž vymyká všem srovnáním. Není měřitelný běžnými zavedenými měřítky. A jeho životní příběh bych si rád troufale vypůjčil k pohádce o úctě a gentlemanství.
Než se dostanu k jeho slzám, připomeňme, že Roger Federer zkompletoval zhruba před měsícem svou tenisovou sbírku trofejí. Společně se Stanem Wawrinkou vybojovali pro Švýcarsko „salátovou mísu“. Ale o Davis Cup v tomto článku nepůjde.
Nemám ve zvyku zbožšťovat jakéhokoliv sportovce, snažím se spíše vedle sportovního úspěchu, který je v mém vnímání tak trochu gladiátorským kouskem, hledat zároveň širší - lidský rozměr. Nacházet poselství i pro lidi, kteří se o sport nezajímají, poněvadž to je mimo jiné rovněž úlohou vrcholových sportovců, včetně nás bývalých.
Známí sportovci, stejně jako věhlasní muzikanti, mají prostě vliv. U Federera vidím hned několik takových sdělení i pro svět nesportovců. Jednak je na něm, stejně jako svého času na Michaelu Jordanovi, vidět, co znamená soulad formy a obsahu. Dokonalá díla vždy musí spojit tyto dvě kvality. Picasso vedle toho, že se podílel na vzniku nového avantgardního uměleckého směru kubismu, uměl především výborně malovat.
Federer vyhrává, hraje skvostně tenis, ale navíc ztělesňuje soulad krásy a dovednosti. Sportovní mistrovství se v jeho podání proměňuje, alespoň v mých očích, v umělecké dílo. Soulad herní účelnosti s pohybovou krásou, včetně jeho fyziognomie i somatotypu, a dokonce i oblečení. To vše, zcentrováno aristokratickým vystupováním, činí z tenisového hráče mimořádnou lidskou bytost, před níž jihnou miliony jiných.
Druhým poselstvím je láska ke své činnosti. Všichni výjimeční hráči milují svou hru a tím se mimo jiné liší od těch pouze dobrých. Ale o tom už byla řeč v jednom z minulých dílů seriálu Vysoká hra. A teď konečně k těm slzám. V lednu čeká tenisové fajnšmekry Australian Open a v této souvislosti bych se rád vrátil o téměř 6 let zpátky k finále stejného turnaje v roce 2009.
Federer byl sesazen z trůnu Rafaelem Nadalem. Sledoval jsem ten zápas na německém Eurosportu. Tehdy Federer plakal při slavnostním ceremoniálu po utkání. Někde jsem četl, že nezvládl prohru. Vidím to zcela jinak. To nebylo oplakávání prohry nebo druhého místa, to byl pláč za tu chvíli. Prostě dojetí, silná emoce s opačným znaménkem, a možná ani ne s opačným znaménkem, prostě silná chvíle...
Viděli jsme přeci předtím, jak se mu tlačí slzy do očí i po velkých vítězstvích. Bylo to silnější než on, a to bylo to krásně lidské, pro všechny nás, smrtelníky, srozumitelné. Dojalo mě to. Celá situace nastala po krásném finále, jež bylo na jedné straně plné překvapivých chyb a na druhé straně nabídlo fantastické výměny. Tedy hraniční lidská situace par excellence.
Federer, když se prodral přes slzy, se otočil k Nadalovi a řekl: „Jsi silný, rozumíš, zasloužíš si to.“ (zachytil jsem pouze nejasně německý překlad: du bist stark, du verstehst das, du verdienst es) A Nadal naopak poraženému sokovi: Jsi nejlepší tenista všech dob, určitě na grandslam dosáhneš, určitě…
To byla síla. Hluboký okamžik lidství, který nelze předstírat. Ze své trenérské doby si pamatuji, že někteří brazilští volejbalisté se před zápasem i po něm se soupeřem obejmou, někdy dokonce i políbí. A přitom, stejně jako Nadal s Federerem, si potom nedarují ani ň.
Tah za vítězstvím, důraz, tvrdost, urputnost – to neznamená nenávist k soupeři. Snad se to lepší i u nás v Čechách, ale dříve jsem míval dojem, že se tento trend ignoruje. Lépe řečeno, přál bych si, aby to tak bylo.
Chtěl bych sdělit závěrem svůj pocit, že nesmlouvavá touha po vítězství či přemoci soupeře za každou cenu a všemi regulérními prostředky není sama o sobě zlá.
Naopak, někteří zbabělci skrývají strach za předstíranou bojovnost a koncentraci či správnou sportovní tvrdohlavost zaměňují za agresi. Psal jsem v minulém dílu, že „vyhrávači“ jsou nezřídka konfliktní bytosti. To se po mém soudu nijak nevylučuje s tím, že úcta k soupeři neznamená slabost nebo nedostatečnou odhodlanost jej přemoci.
Roger Federer mi tehdy v roce 2009 svým vystupováním pomohl toto přesvědčení budovat.
