Vysoká hra Zdeňka Haníka: Čas vzdoru a čas smíření u veličin
Dnes budu psát o jiných osobnostech, než je Jaromír Jágr, který je solitérem, jenž vznikl pravděpodobně domluvou několika galaxií na tom, co je ideální hokejista. Bude to o typech lidí, k nimž jsem měl jako bývalý trenér větší úctu, ale také o tom, jak se protrpěli ke svému sebeuskutečnění...
Rozdělme si život na dvě pomyslné půlky. Po první půlce, kterou si z psychologického hlediska nazveme časem vzdoru a velkých rozhodnutí, přichází druhá, jakýsi čas smíření. Sebevědomí zrozené v první půlce zobrazuje spíše proces ego-centrický, kdežto druhá půlka pouti spíše proces ego-smířlivý. Fáze životního naplnění podle některých psychologů dosáhne jen minimum osob.
Hráči týmových her, jež budu zmiňovat, jsou představiteli této menšiny. Mám na mysli takové veličiny, jako třeba basketbalista Jiří Welsch, fotbalista Pavel Horváth, či hokejista Martin Ručinský a z mého sportu volejbalisté Jiří Novák, Stanislav Pochop nebo Jan Jeslínek. Tito hráči prokazovali, respektive prokazují vnitřní klid, stabilitu emoční inteligence, vědomí zodpovědnosti za své chování, ale i za jednání týmu.
V jejich činech jsou patrné příznaky morálky vycházející zevnitř, nikoli zvenčí. Naplňují cíle pro svůj vlastní prospěch i pro blaho týmů, ve kterých působí či působili.
A co si představuji pod pojmem smíření?
Odpovím několika příklady. Když sleduji hru Jiřího Welsche, dochází mi, že do sebe nasál dobrovolně a přirozeně nadosobní hodnoty, které přichází na vrcholu nebo až na sklonku sportovní kariéry, kdy naproti tomu fyzické síly začínají ubývat. Tuto schopnost nemůže mít mládí.
Pavel Horváth měl, dle mého odhadu, jasno, že pouze individuální činy životu nestačí. Bezpochyby dospěl k tomu, že jeho jedinečnost a mimořádnost je nedílnou součástí vyššího celku, ať už to byla Plzeň, či celý fotbalový národ.
Jiří Novák, jeden z mála českých volejbalistů, kteří vyhráli Ligu mistrů, zná pocit dospělého muže, který se zabývá minulostí a sebekritikou, aniž by ho k tomu kdokoliv nutil. V době, kdy získával s týmem Paris Volley svůj osmý a devátý francouzský titul, nepodlehl sebestřednosti, což v období své nezralosti do jisté míry musel, aby generoval energii pro osobnostní růst.
Pokora všech těchto zralých mužů není slabostí, ale silou, jež spočívá v poznání nutnosti a řádu světa, který je silnější než jakýkoliv individuální příběh. To vše je pro mě stav smíření.
Jenomže cesta k tomuto stavu je dlouhá a komplikovaná. Nikdo se osobností nenarodí. Na začátku jsou pouze skryté předpoklady individuálního příběhu, který čeká na uskutečnění. Na cestě ke stavu smíření prochází každá osobnost několika vývojovými stupni.
Každý stupeň staví před rodící se osobnost nějaký duševní problém či konflikt, který musí vyřešit. Pokud se mu to podaří, získává novou psychickou kvalitu. Jednotlivé stupně obsahují výzvy, představující možnost růstu, ale zároveň i ohrožení. Úspěšným překonáním ego zbytňuje a nevyřešením konfliktu ego slábne a dochází ke stagnaci vývoje. To je věru psychologický oříšek.
První psychickou ranou je období, kdy se dítě čerstvě vymaňuje z matčiny ochrany a postupně poznává, že není božstvem, za něž se do té doby „považovalo“. Je „vyhnáno z ráje“ a začíná se na svět klubat ego, které je okolním světem trápeno. Egocentrické myšlení předškoláka nebere na vědomí nic, co se neshoduje s jeho názorem. Dětství je sice nevinné, ale také postrádá zodpovědnost.
Vliv dospělých na školáka ve věku 6–12 let postupně klesá a každé z dětí si musí hájit své postavení samo, jinak je prostě bito a odstrkováno. A to je krůček k počátku růstu skutečné osobnosti, která musí nejednou okusit ovoce ze zapovězeného stromu poznání. To je akt odvahy, nejen vůči okolnímu světu, ale především vůči sobě samému. Za tuto troufalost bývá osobnost často potrestána, ale pokud tuto „svatokrádež“ přežije, vychází posílena a okolím postupně respektována.
Prokázat se v náročných situacích člověku pomáhá k tomu, aby si sám sebe začal vážit a získal svoji identitu.
Pro sportovní úspěšnost je to, zdá se, nezbytný předpoklad. Na sklonku sportovní kariéry jsou patrné příznaky smíření se ega se světem a paradoxně se ukazuje, že jsou důležitým prvkem pro velký úspěch v týmové hře. A to už jsme znovu u Welsche, Nováka a Horvátha. Ne nadarmo se říká, že „vrcholná týmová hra je pro dospělé“.
