Všimli jste si, vážení čtenáři, že české sportovní prostředí stále ještě vyváží do zahraničí kvalitní hráče a téměř žádné trenéry? Není to radostné konstatování: sportovní Česko „exportuje těla, nikoliv mozky“. Titulek tohoto článku jsem si vypůjčil z jedné písně a měl by mi posloužit jako motto dnešního tématu.
Začnu oklikou, jak jinak. Naši předkové to měli jasné: dobro byl Bůh, zlo byl ďábel. Ten se svatozáří i ten s kopyty stáli samozřejmě mimo osobu, která se jejich vlivu dovolávala či obávala. Ještě moje babička (ročník 1900) lamentovávala, že se Boha nebojí.
Pak ale přišla doba Sigmunda Freuda a dalších, a převážil pocit, že Bůh i ďábel je v nás samotných. Souboj dobra a zla již nebyl tam venku, ale uvnitř. Už neplatila přízeň či nepřízeň osudu, ale člověk sám byl tlačen do role jednoznačného tvůrce svého osudu.
A nastal problém, jelikož zdaleka ne každý je ochoten si připustit, že zlo se skrývá v rafinovaných převlecích v něm samém. Ve svaté víře, že sám má dobrou vůli, mívá člověk tendenci přisuzovat „to špatné“ pouze svému okolí. No, a teď žijeme v době svobody, k níž se každý rád hlásí, ale také zodpovědnosti, na kterou už se rádo zapomíná. Zodpovědnost znamená mimo jiné také nezaujatost vůči názorům jiných, umírněnost postojů a snášenlivost. A teď co to má společného s trenérským stavem?
Začnu u sebe. Já například vůbec nemám problém přiznat, že jako trenér jsem nepřál svým trenérským sokům úspěch. Ano, třeba jsem i záviděl. Vidíte na tom něco zrůdného? Já ne. Podívejte se do přírody. Samci bojují tvrdě a nesmlouvavě o prostor a prvenství ve smečce.
V lidské smečce a dvojnásob ve vrcholovém sportu tomu není jinak, a kdo to popírá, je pokrytec. Takže slast jednoho znamená bolest druhého. Jenomže to srovnání se zvířecím světem trochu pokulhává. „Pán tvorstva“ totiž dostal navíc, na rozdíl od zvířat, dost podstatný bonus: svobodnou volbu a abstraktní myšlení. Tento dar je zároveň „sakra“ závazkem.
A trenér? Může (dokonce musí) se pokoušet symbolicky zabít soka, ale nesmí při tom nikdy „pošlapat odbornost“. Dokonce se jí nesmí ani negativně dotknout. A to se u nás děje.
České prostředí bohužel postrádá „cechovní“ kulturu. Jako by se zdálo, že nikdo ničemu nevěří. Pouze sobě a pouze této chvíli. Já jsem v pořádku a peklo jsou ti druzí. Pravda, trenéři jsou soupeři, čili slitování není na místě. Bojují o prostor, o angažmá, o peníze, o prestiž. Soucit je nesmírně cenná vlastnost v životě, ve vrcholovém sportu pro něj není místo. Na tom nevidím nic nezdravého.
Problém je absence respektu. Respektu lidského, odborného, cechovního a víry v „něco“. Přičemž víra je živitelkou energie a ta zase předpokladem rozvoje. Registruji jakýsi odborný nihilismus.
Slovo nihilismus znamená popírání a odmítání všech hodnot, postojů a autorit. Opakem nihilismu je pro mě odborný liberalismus, což je otevřenost k rozdílným názorům, svobodomyslnost, velkorysost a tolerance. A pozor! To neznamená absenci kritičnosti. A toto je vlastně podstata mého sdělení.
Když jsem napsal v úvodu, že Česko vyváží těla, nikoliv mozky, nemá to samozřejmě znamenat, že fotbalista Rosický , hokejista Voráček , basketbalista Satoranský, házenkář Jícha nebo volejbalista Konečný postrádají herní mozek. Právě naopak, všichni ti jmenovaní jsou „mazaní“ hráči. Tím výrokem bylo míněno, že nevyvážíme know-how, ale pouze konečné produkty.
Svět se nezajímá o naše trenérské know-how. Je to důvod k neklidu? Selský rozum mi říká, že úplně v pořádku to není. Je to především výzva k pokoře, k renesanci dialogu a trpělivé každodenní práci. Český mozek přeci mnohokrát a v mnoha oborech prokázal svou světovost. Nejsme nevzdělatelní nebo hloupější (no to už vůbec ne). Ale schází nám liberální cechovní kultura, která by nejen pročistila lidské dusno, ale rovněž v otevřeném a kritickém dialogu povznesla vzdělanost. Schází nám klidný pohled do zrcadla bez paniky, ale rovněž bez klapek na očích.
Pokud chce český týmový sport nahoru, chce to mnohé. Cechovní respekt je pouze zlomkem toho, čeho je zapotřebí. A jak nás učil Masaryk, mezinárodního respektu dosáhneme trvalostí, skromnou chytrostí, každodenností a pracovní trpělivostí. Nikoliv tím, že budeme usilovat rychle ukázat, že jsme taky velcí.
Z tohoto důvodu bych rád touto cestou poděkoval špičkovým trenérům, jako je Pavel Vrba , Vítězslav Lavička , Jaroslav Šilhavý nebo Sláva Lener . A dalším, kteří se objevují na odborných sympoziích a seminářích Českého olympijského výboru, čímž podporují renesanci trenérské kultury v Česku. Možná se ani nepotřebují nic dovídat, ale svou přítomností zásadně posilují sounáležitost trenérského cechu a víru v rozvoj odbornosti.
A ti ostatní si toho velmi váží.
Související články
