Vysoká hra Zdeňka Haníka: Promarněná hřivna poradce prezidenta
S prezidentem republiky Milošem Zemanem usedl na Pražský hrad v roce 2013 i jeho poradce Martin Nejedlý. Toto jméno je v politice známé, ale ve sportovním prostředí možná méně. Vězte tedy, že se jedná o jednoho z nejtalentovanějších středových hráčů ve volejbalu na přelomu 80. a 90. let minulého století.
Předesílám, že tento článek nebude o politice. O Martinu Nejedlém bylo napsáno i leccos negativního, to ostatně o leckom, včetně mě, ale rád bych nabídnul svůj úhel pohledu, který mohu podepsat. Bude i trochu nostalgický, ale snad to nebude jednou za čas na škodu.
Vracím se tedy do doby, kdy tehdejší extraligové družstvo, v němž jsem hrál s Martinem Nejedlým, při cestách z ligových utkání někdy zpívalo v autobuse při kytaře, jindy se hrál licitovaný mariáš, dokonce na dvě party „áčko“ a „béčko“ (Martin i já jsme hráli samozřejmě vždy v áčku).
Brněnskou Zbrojovku vedla známá legenda Karel Láznička, zvaný Kódl nebo Lupič. Ten sedával v autobuse na prvním sedátku, kam si mimo něho nesměl nikdo sednout ani cvičně, a s sebou vozil tzv. autobusové prkénko. Na něm si nejprve nakrájel uzené z domova, pak prkénko otočil, udělal z něj karetní hřiště, pokynul na nás dozadu a tři z nás hráčů (vždy jsme v tom účinkovali my dva s Martinem) usedli ke Karlovi a pohroužili se v hru taroky. To už je trochu náročnější hra než mariáš.
Láznička byl skvělý hráč, ale jednou mě vzal do hospody v jeho bydlišti ve Šlapanicích a říká mi: „Vidíš támhle ten stůl?“ Čtyři starší chlápci tam hráli taroky. „Tak na ty se chodím zatím jenom koukat, proti nim umím hovno,“ prohlásil Láznička, kterému tehdy bylo přes šedesát. Byla to krásná doba, kdy na pondělním večerním tréninku hrála extraligová volejbalová Zbrojovka výhradně basket a na všechno bylo více času.
Martin Nejedlý, jehož rod pochází z Kunovic u Uherského Hradiště, byl původně atlet, což mu vytvořilo vynikající skokanský základ. K tomu měřil 202 cm, takže když vyskočil, dosáhl do výšky 355 cm. Pro představu: volejbalová síť je vysoká 243 cm a basketbalový koš 305 cm. Už to samo o sobě z něho dělalo výborný volejbalový materiál. Když k tomu přidáte jeho ambicióznost, soutěživost a inteligenci, byl to potenciální hráč pro nároďák par excellence. Taky už ve svém mladém věku v širším kádru reprezentace byl.
Volejbalová Zbrojovka byla tehdy typickým příkladem toho, jak vnímám správný sportovní tým. Vzájemná náklonnost vznikla společnou prací, společnou hrou, společným vyhráváním a prohráváním, společnou bolestí i radostí, společným trápením, následnou katarzí a vzestupem.
Teprve na tomto základu se vytvořila parta, vždy opakuji, že to nemůže být naopak. Ve vrcholovém sportu až na základě pracovní blízkosti vzniká i blízkost lidská. Zažili jsme spolu samozřejmě také divoké pijatyky, policajti nás sundávali z jedné brněnské sochy po oslavě titulu. Dokonce jsme jako tým provedli zabijačku, kdy tvrdý smečař Jura Adamec z Bzence, za pomoci dalších chasníků, prase vlastnoručně zabili (nemohl jsem se na to dívat) a pak společně provedli vše, co zabíjačka obnáší, včetně jitrnic.
Ale toto byla jen příjemná nadstavba. Důležitá byla hra a sdílená náruživost ke společné činnosti, která nám chutnala a přivedla nás k titulu mistra v roce 1990. Jedinému volejbalovému titulu, který Brno získalo za posledních 40 let! Martin
Nejedlý je pro mě ztělesněním teze, kterou zastávám. Sport je pro člověka veskrze prospěšný. To je takové otřepané heslo, ale já k němu přidávám: výkonnostní a vrcholový sport v člověku buduje sociální kompetenci, empatii, komunikační cit i smysl pro realitu a situace „teď a tady“.
Nejsem a nechci být arbitrem toho, zda stojí Martin na správné straně, a vůbec to stranictví je v podstatě protivné. Možná by se některé naše postoje lišily, ale to je titěrné ve srovnání s obrovskou paletou pocitů, které život nabízí. Je poradcem prezidenta republiky. Ať už patříte k prezidentovým zastáncům, či odpůrcům, všichni víme, že to Zemanovi v hlavě pálí. Na to, aby se Martin stal jeho poradcem, musel jistě prokázat určité (rozhodně nejen politické) kvality a na jejich budování se podílel bezpochyby i týmový sport.
Například kantorům v zásadě celý život nikdo neodporuje (o tom něco vím), hercům více či méně vždy zatleskají. Ale střídavý rytmus vrcholového sportovce: jásat – dostat na držku, radost – bolest, euforie – zklamání je obohacující, výživný a důležitý pro život.
Při vyhlášení Trenéra roku letos v lednu jsem o Martinovi prohlásil, že promarnil svou hřivnu a místo toho, aby hrál za volejbalový nároďák, zašil se k prezidentu Zemanovi na Hrad. Jsem rád, že tento můj bonmot s úsměvem přijal, stejně jako paní ministryně Valachová, když jsem ji nazval „odvážnou školačkou“. V sále v tu chvíli seděli takoví frajeři jako Neveselý, Augusta, Kodeš, Korda, Vůjtek, Jarabinský, Chovanec, Hřebík, Vrba, Černík, Lener, Bugár a další.
Myslím, že jsme všichni cítili, že i když se jedná o slavnostní chvíli, je to tak správně, protože i v takových svatých okamžicích platí to samé, co na hřišti: „Hlavně se z toho neposrat.“
