Abych řekl pravdu, trochu se to ve mně hádá, když dojde na peníze ve sportu a peníze za sport. Z toho důvodu zřejmě ani dnešní můj příspěvek nevyzní jednoznačně. Nicméně minulý Sport Magazín s ústředním tématem „peníze nejsou všechno“, obzvláště pak zázračný příběh Leicesteru City v anglické Premier League, mě vyhecoval.
Sport je obchod, ostatně i mě již třicet let živí. Navíc jak profesionální, tak i neprofesionální sport peníze potřebuje, a proto české sportovní prostředí jásá, že dostane v roce 2017 přidáno. Navzdory tomu otevřeně přiznávám, že si nejsem zcela jist, zda je to úplně vyvážené, když jakýkoliv sportovec vydělává milion korun denně.
Jsem si vědom, že kupříkladu hokejista, boxer či pilot formule 1 nasazuje svoje zdraví a může se stát, že po skončení kariéry po něm ani „pes neštěkne“, ale myslím, že i jiná zaměstnání nesou jistá, i když jiná rizika. A je mnoho profesí, kde osobní zodpovědnost i rizika jsou ještě podstatně vyšší.
Připouštím, že tento můj způsob uvažování může vyznívat trochu staromilsky a jednostranně, a proto vám hned nabízím ještě jiný.
Ve Vídni jsem svého času jako hráč dostal školu od tamního bosse Petera Kleinmanna. Od roku 1990 - to jsem tam přišel jako volejbalový misionář a jeho mužstvo nemělo ani úroveň naší extraligy - přivedl klub Donaukraft Wien (později Hotvolley Wien) do Final Four Ligy mistrů v roce 2000! Za deset let ve volejbalově zaostalé zemi…
Byl jsem u něho dva roky jako hráč, později jsem mu dělal asistenta u národního družstva, on sám následně podpořil záměr rakouského svazu jmenovat mě trenérem reprezentace Rakouska.
Tento volejbalový vizionář mě naučil mnohému: byl to první nadřízený v mé volejbalové kariéře, který mě jako dvaatřicetiletého reprezentanta ČR dokázal ostře kritizovat za konkrétní věci ve hře, a přitom si nevšímal, v kolik hodin chodím spát (to zajímalo komunismem vycepované trenéry zásadně). Naučil mě třeba, že pokud nemáš soupeře napřed poraženého ve vlastní hlavě, nikdy ho neporazíš ve skutečnosti. Jeho šílená energie někdy i bolela. Neměl problém mě telefonem vzbudit ve tři hodiny v noci, přijet za mnou přes půl Vídně a řešit odborné spory.
Jednou jsem si udělal těžký výron, přetrhal vazy v kotníku (zranění na pět až šest týdnů) a on na to: „Nekupoval jsem tě, abys byl zraněný“! Hned ten den mě poslal k jakémusi Kálifovi – egyptskému léčiteli do hor u Salcburku. Ten mi začal nohou, která měla v kotníku podobu míče na házenou, trhat, lomcovat, ryl do ní nehty atd. Po hodině, kdy kotník úplně zrudnul a ještě trochu nabobtnal, mi řekl: „Zkus skákat a běhat.“
Na nohu jsem se samozřejmě nemohl ani postavit, ale on stále tvrdil, že je všechno v pořádku. Kleinmann už na mě ve Vídni čekal: „Vím všechno, jsi zdráv, musíš si to jenom vyřešit se svou hlavou, zítra tě čekám na tréninku.“ Dva dny jsem ještě vzdoroval, ale skutečně jsem za týden hrál a asi to mému kotníku dlouhodobě neprospělo.
Neodpustil jsem si tuto historku proto, abych ukázal, jaká je někdy odvrácená tvář profesionálního sportu, a zároveň, abych i přiblížil osobu jednoho z nejprogresivnějších volejbalových manažerů v Evropě (dnes je členem evropské volejbalové exekutivy).
Ze spolupráce s ním mi vyčnívá jedna věta: „Rakouský titul vyhraju já, protože mám nejvyšší rozpočet. Pokud bych ho nevyhrál, tak jsem neschopný.“
Strašně krutá pravda o profesionálním sportu, kterou jsem se potom marně snažil svou trenérskou vehemencí vyvrátit. Vždy, když jsem vedl nějaký tým a stoupal s ním v tabulce k prvnímu místu, narazil jsem nakonec na ekonomické meze, které se nedají překročit ani perfektním tréninkem, chytrostí či vůlí.
Když jsem později jako trenér Innsbrucku poprvé porazil Kleinmannův vídeňský tým (ten hrál v té době Ligu mistrů), nechal se na rautu po utkání slyšet, že se nenechá porážet od provinčního klubu. Rozjel se po Evropě, přivezl tři nové hráče a od té chvíle už jsme jim nevzali ani set.
Z toho důvodu mi strašně zachutnala pohádka o Leicesteru, která nám v Čechách nedá zapomenout na Klabzubovu jedenáctku Eduarda Basse. Převážně fotbalovým čtenářům tohoto deníku jistě není nutno příliš připomínat, že jde o příběh nízkorozpočtového klubu, který vede anglickou ligu. Popravdě řečeno, vnímám to skutečně jako pohádku či spíše výjimku, která potvrzuje pravidlo. A to bohužel zní: Vyhrávají především peníze. Povzbudivé na tom je, že se takový příběh reálně uskutečňuje.
Peníze ve sportu však přinesly také pozitivní věci: pořádek, jasnou komunikaci, naučily hráče sebekázni, disciplíně a kluby týmové kultuře. Čeští hráči v zahraničních ligách si uvědomují, že už nepotřebují bič zvenku, pohání je ten vlastní zevnitř. Najednou cítí, co to je mít strach o svou existenci a rodinu, která se může během jedné nevydařené sezony dostat do nekomfortní situace.
Takové hráče už nemusíte v létě hlídat, zda se připravují na následující sezonu. Hlídají se sami. Jsou schopni z vlastních prostředků hradit nemalé částky na správnou výživu, kondiční trenéry, mentory, lázeňské pobyty či různé rekondiční programy. Naučili se prostě hlídat si svou živnost.
Sport se změnil, už zdaleka není jenom očistou duše a těla či symbolem pravého gentlemanství. Jak jsem již pravil, i ve mně se to hádá. Na jedné straně trochu divný pocit (můj táta, který mě ve sportu naučil všechno od hokeje až po volejbal, by se při tomto tématu asi ježil), na druhé straně mi rozum říká: Pravidla a zákony profesionálního sportu jsem nepsal já, a nezbývá, než je akceptovat a přizpůsobit se jim.
Co vnímám jako určitě nezdravé, je to zbožštění peněz. Tím mám na mysli, že ono křesťanské „budeš milovat jediného boha“ se rádo mění na „peníze jsou všechno“ To teda nejsou, dodávám. A v osobním životě už vůbec ne. Z toho důvodu jsem rád, že existují pohádky, jako je ta o Leicesteru. Dává naději a povzbuzení ve světě, kde se místo tradičních hodnot uctívá modla zvaná peníze.
Témata:
fotbal, volejbal, Leicester, sport, Rakousko, vysoká hra, Zdeněk Haník, Volejbal na Heureka.cz
Související články
