Fotbalová Sparta se neuvěřitelně trápí a znovu dochází na diskusi, zda má smysl přivádět do českého prostředí zahraniční trenéry, nebo ne. Můj postoj je jasný a trvalý, ale budu ho muset znovu tvrdě obhajovat. Výborně se k tomuto tématu hodilo jak zaměření posledního Sport Magazínu, tak i osobnost Tomáše Rosického.
Tak tedy už poněkolikáté otevírám téma zahraniční trenér v Česku. Trvám na tom, že odborné know-how vrcholového sportu v oblasti kolektivních her je již mimo české území. A jestliže se někde nachází know-how, tedy duševní bohatství, vlastnictví nebo technologie, která vám poskytuje konkurenční výhodu, pak v každém oboru lidské činnosti se objevuje snaha se mu přiblížit, dozvědět se, naučit se, odnést si.
Například špičkový lékař Radek Kebrle, který operoval Petru Kvitovou , dospěl ke svému mistrovství jako asistent předních zahraničních kolegů. Prostě zodpovědného odborníka by měla vždy přitahovat špička v jeho oboru a stát se světovým znamená být především pokorně v kontaktu se světem. Ve fotbale (volejbalu, basketbalu) jsou to zahraniční ligy a národní týmy.
Protože jsem opakovaně atakován, že zatvrzele propaguji zahraniční prvek v českém prostředí, musím se ohradit. Myslíte si, že můžeme ignorovat fakt, že jsme se mezinárodně dostali na druhou kolej? Myslíte si, že se z toho dostaneme sami nějakou chytrou strategií? Proč tedy nějaká už dávno nepřinesla ovoce? Vždyť už se s tím trápíme ve všech hrách řadu let.
Já nedokážu říct, jestli máme ze zahraničí importovat konkrétně hráče, trenéry, manažery či sportovní technologie. Ale vím, že jsme pěkně v řiti a že se už dlouho přesvědčujeme, že nevíme, jak z toho ven. Jistotu nemám ani já, ale snažím se jít po jednoduché logické lince - jestliže nás zahraničí jasně dlouhodobě předčilo, musíme se od něj učit, stejně jako jsme dříve my učili třeba Italy volejbal v 70. letech a oni se stali v 90. letech volejbalovou velmocí číslo 1.
Volejbalová liga se letos zvedla o třídu a hvězdami už byli především cizinci. Vím o tom, že vedení FAČR se vážně zaobíralo myšlenkou přivést do fotbalu jednoho vyhlášeného mezinárodního experta, jehož jméno neprozradím. Nakonec se fotbaloví manažeři zalekli jeho ceny. Ne že by na to fotbal neměl, ale báli se reakce fotbalového prostředí. Ani v tomto případě nevím, zda by to byl správný krok, stejně jako nevím, jestli Sparta zvolila Stramaccioniho správně.
Netuším, jestli to je dobrý trenér, nebo špatný, to musí vědět vedení Sparty, které za něho dalo balík peněz. Ani netuším, jestli jsou zahraniční hráčské posily Sparty ty správné. Pochopte, že pokud horuji za implementaci zahraničního prvku do českého prostředí, pak to neznamená, že bych zapomněl na to, že všude na světě jsou dobří a špatní trenéři, či dobří a špatní hráči. Nemám tuchy, zda Sparta sáhla vedle. To se definitivně teprve ukáže. Nyní je však ještě brzy, přestože už jsou tu vážná varování. Chci jen podotknout, že přece musíme být schopni rozlišit rozdíl mezi importem know-how či odborné kultury a importem správných nebo nesprávných osob či postupů. Za to první dávám hlavu na špalek, za druhé nemohu ručit.
Ale teď krátký střih. Byl jsem na zápase Sparta-CZ Bělehrad. Snad to fotbalový příznivec nebude brát jako drzost, ale něco vám k tomu řeknu. Kdyby to byl volejbal, řekl bych: „Proboha, vždyť oni to neumí.“ Viděl jsem snaživé sparťanské kluky, jak odhodlaně pobíhají, ale jakmile dostanou míč, propadají panice, jelikož nevědí, co s ním. Ostatně můj dojem potvrdil v rozhovoru pro deník Sport i Tomáš Rosický , když prohlásil, že to bylo strašně upracované.
Mimochodem, odpovědi Rosického dokazují, že je nejen fotbalovou, ale i vyzrálou lidskou osobností. A k jeho výkonu? S jeho příchodem na hřiště přišel fotbal - hra, předtím to byl ze strany Sparty fotbal - práce. Okamžitě kolmé, chytré a rychlé přihrávky, tvořivost a gólové šance, to vše přinesl jediný hráč - Rosický. Že Srbové už bránili na půl plynu? Tyhle řeči znám. Napřed musíte ukázat, že to umíte, a to za jakýchkoli podmínek, a Rosický fotbal opravdu umí, o čemž ale zde není řeč.
A resumé? Poslední magazínové číslo bylo o špičkových zahraničních ligách. Proč asi? Poněvadž redakce deníku Sport zprostředkovává pohled na evropskou špičku, která je naším vzorem. Tomáš Rosický byl (a asi stále je) špičkový evropský fotbalista, což je další spojnice.
Ale my v Česku špičkoví nejsme. A já přeci kvůli tomu, že se Sparta se zahraničním trenérem nemůže rozjet, nebo proto, že v posledním roce odešli od českého volejbalového nároďáku dva zahraniční trenéři, aniž by dokončili své dílo, nebudu měnit své přesvědčení. A to je v souladu se slovy dvojnásobného volejbalového mistra světa Julia Velaska: „Byli jste, vy Češi, kdysi dobří, ale už nejste. Pokud chcete znovu být, musíte se změnit.“ Tato věta zaznívá již počtvrté za dobu tří let, kdy píšu tuto rubriku, ale výstižnější zatím nemám.
A v čem změnit? To už bych byl znovu u věty: Za to první dávám hlavu na špalek, za druhé nemohu ručit. Ovšem pokud by někdo chtěl namítat „zajímavé řeči, ale co to znamená konkrétně“, odpověděl bych: Konkrétně nevím, ale pokouším se to hledat prostřednictvím konkrétních kroků v praxi. To podstatné je si to připustit. A pak platí, že cesta je cíl. Á propos, přečtěte si rozhovor s Filipem Pešánem v zářijovém magazínu COACH. Tam naleznete konkrétní inspirace.
Mimochodem, proč jsou čeští tenisté stále na špici světového tenisu? Určitě i proto, že jsou v dennodenním kontaktu a konfrontaci se světovou špičkou. V tomto směru musíme tenisty následovat, i když to máme složitější. Nespasí nás jednotlivci ze zahraničí, nýbrž import přístupů a postojů v duchu zahraničního sportu. Teprve poté může přijít při ke slovu příslovečná česká herní chytrost.
Související články
