Vysoká hra Zdeňka Haníka: Zákeřná zlatá hrouda
Poslední číslo Sport Magazínu bylo zaměřeno hokejově. Zlatá hokejová generace blahosklonně přihlíží, co že se to v současném českém hokeji děje. V mezinárodní konfrontaci pomalu opouštíme pozice vybojované touto generací a ta zlatá hrouda může jednou ztěžknout. Víme o tom ve volejbalu své, nabízím malé zamyšlení.
Tentokrát začnu trochu smutně. V tomto měsíci pochoval český volejbal svého nejslavnějšího syna Josefa Musila. Podle expertů i veřejnosti nejlepšího hráče 20. století, dvojnásobného mistra světa a člena světové volejbalové Síně slávy. Je trochu symbolické, že se tak stalo ve dnech, kdy český volejbal po dlouhých letech zahrál úspěšně evropský šampionát. Mystický poslední pozdrav velkému volejbalovému apoštolovi. A nyní jsem už u avizovaného zamyšlení.
Stejně jako naši volejbaloví mistři světa i zlatá hokejová generace má velmi silný mandát „do toho mluvit“. Prostě mistrem světa se nelze stát náhodou. Za takový primát se musí vždy zaplatit velká cena úsilí i dřiny, a podle toho všichni, kteří byli u toho, mají ten zážitek hluboko pod kůží.
A jestliže má někdo takovou zkušenost, ví toho strašně moc, co hokej (volejbal) obnáší. Háček je v tom, že to zná zevnitř - z hřiště, ze šatny. Znám pocit vrcholového sportovce, a tudíž se mi ze vzpomínek ještě nevytratilo, jakou emocionální sílu má herní prožitek zažívaný uvnitř arény. Ale v tom je zároveň ten háček.
Pokud svůj sport po ukončení hráčské kariéry nezačne člověk postupně vidět jinýma, řekněme analytickýma očima, lehce se může stát, že mu unikne podstata vývoje vlastního sportu. Zkrátka ztratí respekt, poněvadž on sám nejlépe ví, zač je toho loket. Ovšem pozor, už druhý den po získání titulu je vše jinak. Neřku-li po letech či desetiletích.
Nám se to bohužel ve volejbalu stalo. Zlatá generace měla tak silný a nedotknutelný zvuk, že se každý bál byť se třeba jen myšlenkou otřít o zlaté chlapce nebo dokonce projevovat odlišný názor. Jenomže náš sport, stejně jako hokej, se brutálně rychle vyvíjel a vývoj na jakékoliv „za našich časů“ nebere ohled.
Byl jsem kapitánem posledního týmu volejbalové Zbrojovky Brno, která získala pro město titul, a jejím trenérem byl mistr světa z roku 1956 Karel Láznička. Byl jsem natolik drzý, že jsem se s ním odborně hádal velmi často. Nutno přiznat, že Lupič (tak se mu říkalo) měl dobře vyvinutý volejbalový nos.
Věděl například, že blok je strašně důležitá věc dřív, než si to uvědomovali ostatní trenéři u nás, ale jeho hráči nikdy neblokovali tak, aby to odpovídalo hodinám nácviku a množství vynaložené energie. Neuměl to naučit, protože to stále viděl očima hráče. Ba co víc, smečaře, čili silově. Jakákoliv diskuse nepřipadala v úvahu a byla dokonce i nebezpečná.
Prý „porovnal“ párkrát různé rváče v hospodě. Ani já jsem se nemohl dlouho dojmu, že jednu chytím. Byl jsem pro něho „ Čížek“ (Čížek je Moraváků Čechy a pro Karla byl každý, kdo se pohledem narodil od Jihlavy na západ, vyčůraný), navíc s proříznutou hubou a silně prosazující svůj názor, tedy ideální kandidát na pár facek.
Na druhé straně mu vůbec neupírám, že volejbal do morku kosti znal a byl obrovský praktik. Odhadl správně i některé vývojové trendy ve volejbale. Byl poctivý a měl zájem se neustále učit. Navíc byl skvělým hráčem karetní hry taroky, kterými jsme ve Zbrojovce nahradili v té době tradičně hraný licitovaný mariáš.
Vlastně jsem Karla měl rád. Ale už v jeho trenérské době, já jsem ho zažil v 80. letech, se k vrcholovému sportu ve světě přistupovalo jinak. Nezadržitelný vývoj jsme v Česku prostě zaspali. Uvědomil jsem si to hned po roce 1989, kdy moje generace vyrazila působit za hranice.
Vždycky budu prosazovat primárně pravdu hřiště oproti akademické, která bude pro mě sterilní potud, pokud nezačne respektovat vývoj sportovních her. Na druhé straně dávám na zvážení poctivou, možná někdy bolestnou diskusi o tom, jak využít kapitál zlaté generace a neuvíznout v pohádkách starých zbrojnošů, jejichž paže sice zdobí šrámy z vyhraných bitev, ale jejich mysl zůstala v minulosti.
Je naprosto na místě, abychom nezapomínali místě na svou zlatou minulost, abychom měli v úctě všechny, kteří se o ni zasloužili. A navíc nemohu tvrdit, že se hokeji stane to, co volejbalu, ale to nebezpečí tu číhá. Aby se ta zlatá hrouda nestala příliš těžkou, o to tu jde, jestli si rozumíme. Bude to chtít nezatíženou mysl, takt, cit a hlavně odvahu!
