Vysoká hra Zdeňka Haníka: Rosický - tvořivost a svoboda jsou synonyma
Tak Rosa to zabalil, a to se vší pompou. Křehký a jedinečný diamant českého fotbalu dohrál. Fotbal je tak trochu náboženství a Tomáš Rosický patřil vedle Petra Čecha k hlavním apoštolům fotbalové víry v Česku. Většina z nás, kteří milujeme hru jako životní styl, si asi posteskne, poněvadž s ním odchází herní svobodomyslnost, odvaha a tvořivost, které nejsou tak běžné.
Před čtyřmi lety, když jsem začínal psát pro tento list, zařadil jsem jako jeden z prvních článků téma „Rosický volejbalovým nahrávačem“. Povzdechl jsem si tehdy, že hráče jeho typu český volejbal postrádá. Poněkud drze jsem spekuloval, že Rosický by byl výborným volejbalovým nahrávačem, ten by mi asi dal…
Nicméně v rozhovoru pro Sport Magazín si Tomáš pochvaloval, že jak Wenger v Arsenalu, tak Brückner v nároďáku byli sice trenérští pedanti na některé týmové věci, ale hráčům, a především jemu, dali herní svobodu.
Ono to podle mého vlastně ani jinak nejde. Trenér, který chce na hřišti tvořivost, musí dát hráčům svobodu. Tvořivost a svoboda jsou totiž v tomto smyslu synonyma a hra Rosického byla toho krásným dokladem.
Vzpomínám si, jak jsem letos po jednom pohárovém zápasu Sparty psal: „Hra před příchodem Rosického by se ze strany Sparty dala popsat jako fotbal - práce. Po jeho vstupu na hřiště se začal hrát fotbal - hra. Okamžitě kolmé, chytré a rychlé přihrávky, tvořivost a gólové šance, to vše přinesl jediný hráč - Rosický.“
Když se vrátím k původní myšlence, musím konstatovat, že i historické úspěchy československého volejbalu byly svázány s érou velkých nahrávačů - fotbalově řečeno - tvůrců hry. Od doby, co je postrádáme, nejsme mezinárodně úspěšní. Český volejbal postrádá vojevůdce, který spoluvytváří strategii, nahrávkami určuje druh boje i zbraně, jimiž bude družstvo bojovat, vybírá bojovníky, které zapojí do bitvy.
Fotbal takového měl a minulý týden o něj přišel. Byl křehký, zranitelný, a proto ani nevím, zda výraz vojevůdce v Rosického případě sedí, ale jakmile přišel na hřiště, každý tým rozkvetl. Sám říká, když popisuje hru pod trenérem Wengerem: „Měl jsem rád ten pass and move fotbal. Líbilo se mi to - dát balon, hned jít do pohybu. Nebyl jsem hráč, který vodí míč. Byl jsem týmový, hrál jsem pro spoluhráče. I proto se mnou spoluhráči rádi hráli.“
Kolektivní hra potřebuje také svoji armádu
Netuším, jak by na mé myšlenkové konstrukce reagoval Tomáš Rosický, ale určitě bych podepsal, že to byl hráč, který vnímal herní souvislosti jako málokterý jiný v českém fotbale. Samozřejmě i Rosický potřeboval kolem sebe ony fungující kapesní švýcarské hodinky, do nichž sám zapadne jako klíček, který mistrovský stroj uvádí do chodu.
Kolektivní hra potřebuje své tvůrce, zakončovatele, špílmachry, ale i tu neviditelnou armádu, lnou která vytváří na první pohled nezřetelnou, ale velmi důležitou chemii hry.
Vzpomeňme, co byli Scottie Pippen nebo Dennis Rodman a ostatní dnes už třeba zapomenutí dělníci týmu Chicago Bulls pro Michaela Jordana, jehož si dodnes naopak pamatuje celý svět. Takové spoluhráče Rosický v Dortmundu, Arsenalu i v Brücknerově nároďáku měl. Letos ve Spartě už to mělo jisté háčky. Tím klesala i přidaná hodnota samotného Rosického…
Zvolil jsem pro tento článek název, v němž stojí slova tvořivost a svoboda. Nerozlučně k sobě patří. Ale ještě něco přidám. Vyznávám zároveň důslednost a přísnost při budování herního řemesla hráčů.
Promiňte mi v závěru trochu kritičnosti: bohužel v českém sportovním prostředí postrádám obojí, jak důslednost a přísnost v kvalitě řemesla, tak ponechání svobody rozhodování mladým hráčům.
Stěžujeme si, že už se nehraje na ulicích a pláccích. Ale to nejdůležitější z plácků, tzn. samostatné rozhodování a s ním spojené libé emoce, mladým hráčům často bereme. Přitom příběh Rosického dokládá, že dobré řemeslo a herní tvořivost mohou vytvořit kvalitu, kterou respektoval celý svět.
