Vysoká hra Zdeňka Haníka: Kopačky vs. plácalové
„Zdravím tě, kamaráde, dlouho jsem tě neviděl, ale to jsem ti už dlouho chtěl říct: díval jsem se v televizi na volejbal a připadá mi to jako zženštilej sport. A ten tvůj fotbal je jako tvrdej, chlapskej sport, jó?“ Přeji náruživý skluz do roku 2019 a záhy zdůvodním slovní přestřelku na začátku. Startuje nový rok, proč nezačít rozverně. A navíc je to pátý rok zasnoubení s deníkem Sport, čili dotkněme se úplných začátků.
To jsi trochu přehnal, kamaráde…„No dobře, dobře, já to myslel tak, že to není chlapskej sport.“ A proč myslíš?
„Vždyť na sebe ty chlapi ani nemůžou přes to štrikovaný, žádnej fyzickej kontakt. Co je to, prosím tě, za boj? A jaká je to nuda, vždyť se furt přerušuje – za 10 vteřin je konec hry a pak se půl minuty nehraje, něco si ukazují, o něčem se domlouvají, a pak se tam furt scházej do kolečka a objímaj – to mi přijde jako indiánský tance. Nějaký zaříkávání nebo co.“
Mě udivuje, že to říkáš zrovna ty, kopačko. Ty vaši slavní frajeři se tam furt válej, sotva o ně někdo zavadí. Pak se nastavuje 10 minut, protože se předtím furt nehrálo, tak o co ti jde
„Neber to osobně, ale řeknu ti jinej příklad. V hokeji se dříve mohl u mantinelů zašlápnout puk, rozhodčí zapískal a házelo se buly. To se zrušilo, aby se hra nepřerušovala. A v tom vašem volejbalu se hra přerušuje stále. A do toho je to samej tajm.“
To máš stejný jako v tenise, tam ti to nevadí?
„Dobře, ale to je gladiátorskej souboj, jeden na jednoho, to je něco jinýho.“
A v čem?
„Já nevím, asi mi tam vadí ta síť víc než u tenisu, že na sebe jako nemůžou a chovaj se, jako kdyby byli velký bojovníci. Někdy na sebe hrozej, blbě zíraj, ale přes síť, to mi přijde jen jako takový divadlo. Jeden druhýho zablokuje a čumí mu hrdinsky do očí, jako že má psychickou převahu. Ale kdyby tam nebyla ta síť, tak bych je chtěl vidět. On to bude asi opravdu sport pro holky. Ty u toho aspoň hezky vypadají.“
To mě teda opravdu baví, co tady plácáš. Dyť ty vaši manekýni, s nagelovanýma hlavama, co se víc válej na trávníku, než aby hráli – to ti připadá chlapský? A já ti taky řeknu jinej příklad. V ragby ty maníci předstíraj, že jim nic není, i když jsou bez zubu a od krve. A ti vaši si ustelou, když na ně yž někdo foukne, tak co mi to o tady povídáš…
„Ty ses do mě teda pustil, vždyť já to tak nemyslel. Uznávám, že volejbal je sport pro mladý i starý, chlapy i ženský, a všichni ho můžou hrát dohromady. To u fotbalu nejde. A zatím se navíc ukazujete jako čestnej sport, žádný úplatkářský aféry, žádný manipulace. A taky vím, že se u nás ve fotbalu mluví, že je to všechno o prvním dotyku a vy máte vlastně jen jeden dotyk, tak je to vlastně obdivuhodný.“
No já sem to taky tak zle nemyslel, dyť já sem celej zamilovanej do Messiho, to je správnej týpek, takovýho bysme potřebovali v českým volejbalovým nároďáku…
A tak si už dovolím vyskočit z fiktivního dialogu a objasnit, proč jsem zvolil tento způsob a jak to bylo v začátcích našich námluv s deníkem Sport. To jsem onehdy přišel, jako předseda Českého volejbalového svazu, za šéfredaktorem Sportu Lukášem Tomkem s otázkou, zda by redaktoři jeho deníku nemohli psát víc o volejbale. „Nemohli,“ zněla drsná odpověď pana šéfredaktora.
Samozřejmě že to záměrně trochu dramatizuji, myslel jsem to symbolicky a ve skutečnosti mi pan Tomek odpověděl zdvořile. Ale princip jsem vystihl. Pan šéfredaktor mi vysvětlil, jaká je strategie Sportu s prioritami fotbal a hokej, a já jsem musel sklapnout paty, jelikož mi to podal naprosto logicky a srozumitelně.
Ale protože je to vstřícný a kreativní muž, přišel s nápadem: „Zdeňku, znám vaše blogy, pokud byste nabídl témata, která mají komplexní přesah přes hranice jednoho sportu, můžete mít u nás rubriku Vysoká hra a čas od času se můžete dotknout i toho vašeho volejbalu.“
Plácli jsme si a trvá to již bezmála pět let. Projekty jsou na prd, sázím na činy…
