„Zdravím tě, kamaráde, dlouho jsem tě neviděl, ale to jsem ti už dlouho chtěl říct: díval jsem se v televizi na volejbal a připadá mi to jako zženštilej sport. A ten tvůj fotbal je jako tvrdej, chlapskej sport, jó?“ Přeji náruživý skluz do roku 2019 a záhy zdůvodním slovní přestřelku na začátku. Startuje nový rok, proč nezačít rozverně. A navíc je to pátý rok zasnoubení s deníkem Sport, čili dotkněme se úplných začátků.
To jsi trochu přehnal, kamaráde…„No dobře, dobře, já to myslel tak, že to není chlapskej sport.“ A proč myslíš?
„Vždyť na sebe ty chlapi ani nemůžou přes to štrikovaný, žádnej fyzickej kontakt. Co je to, prosím tě, za boj? A jaká je to nuda, vždyť se furt přerušuje – za 10 vteřin je konec hry a pak se půl minuty nehraje, něco si ukazují, o něčem se domlouvají, a pak se tam furt scházej do kolečka a objímaj – to mi přijde jako indiánský tance. Nějaký zaříkávání nebo co.“
Mě udivuje, že to říkáš zrovna ty, kopačko. Ty vaši slavní frajeři se tam furt válej, sotva o ně někdo zavadí. Pak se nastavuje 10 minut, protože se předtím furt nehrálo, tak o co ti jde
„Neber to osobně, ale řeknu ti jinej příklad. V hokeji se dříve mohl u mantinelů zašlápnout puk, rozhodčí zapískal a házelo se buly. To se zrušilo, aby se hra nepřerušovala. A v tom vašem volejbalu se hra přerušuje stále. A do toho je to samej tajm.“
To máš stejný jako v tenise, tam ti to nevadí?
„Dobře, ale to je gladiátorskej souboj, jeden na jednoho, to je něco jinýho.“
A v čem?
„Já nevím, asi mi tam vadí ta síť víc než u tenisu, že na sebe jako nemůžou a chovaj se, jako kdyby byli velký bojovníci. Někdy na sebe hrozej, blbě zíraj, ale přes síť, to mi přijde jen jako takový divadlo. Jeden druhýho zablokuje a čumí mu hrdinsky do očí, jako že má psychickou převahu. Ale kdyby tam nebyla ta síť, tak bych je chtěl vidět. On to bude asi opravdu sport pro holky. Ty u toho aspoň hezky vypadají.“
To mě teda opravdu baví, co tady plácáš. Dyť ty vaši manekýni, s nagelovanýma hlavama, co se víc válej na trávníku, než aby hráli – to ti připadá chlapský? A já ti taky řeknu jinej příklad. V ragby ty maníci předstíraj, že jim nic není, i když jsou bez zubu a od krve. A ti vaši si ustelou, když na ně yž někdo foukne, tak co mi to o tady povídáš…
„Ty ses do mě teda pustil, vždyť já to tak nemyslel. Uznávám, že volejbal je sport pro mladý i starý, chlapy i ženský, a všichni ho můžou hrát dohromady. To u fotbalu nejde. A zatím se navíc ukazujete jako čestnej sport, žádný úplatkářský aféry, žádný manipulace. A taky vím, že se u nás ve fotbalu mluví, že je to všechno o prvním dotyku a vy máte vlastně jen jeden dotyk, tak je to vlastně obdivuhodný.“
No já sem to taky tak zle nemyslel, dyť já sem celej zamilovanej do Messiho , to je správnej týpek, takovýho bysme potřebovali v českým volejbalovým nároďáku…
A tak si už dovolím vyskočit z fiktivního dialogu a objasnit, proč jsem zvolil tento způsob a jak to bylo v začátcích našich námluv s deníkem Sport. To jsem onehdy přišel, jako předseda Českého volejbalového svazu, za šéfredaktorem Sportu Lukášem Tomkem s otázkou, zda by redaktoři jeho deníku nemohli psát víc o volejbale. „Nemohli,“ zněla drsná odpověď pana šéfredaktora.
Samozřejmě že to záměrně trochu dramatizuji, myslel jsem to symbolicky a ve skutečnosti mi pan Tomek odpověděl zdvořile. Ale princip jsem vystihl. Pan šéfredaktor mi vysvětlil, jaká je strategie Sportu s prioritami fotbal a hokej, a já jsem musel sklapnout paty, jelikož mi to podal naprosto logicky a srozumitelně.
Ale protože je to vstřícný a kreativní muž, přišel s nápadem: „Zdeňku, znám vaše blogy, pokud byste nabídl témata, která mají komplexní přesah přes hranice jednoho sportu, můžete mít u nás rubriku Vysoká hra a čas od času se můžete dotknout i toho vašeho volejbalu.“
Plácli jsme si a trvá to již bezmála pět let. Projekty jsou na prd, sázím na činy…
Související články
