Můj táta, fotbalový brankář a volejbalista, mě přivedl překvapivě nejprve k hokeji. Vděčím mu za hodně. Často se mi vrací vzpomínka, jak na sídlišti u kasáren v Rychnově vyhecoval partu mých kamarádů a učil nás hokej. Nebyl zimák, led jsme museli dělat sami. Mantinely zařídil otec z beden od granátů. Jiná parta dělala led u kina, a tak největší událostí zimní sezony bylo naše hokejové utkání. Proč o tom píšu? Nedávno jsem byl vyzván, abych se pokusil vykreslit ideálního trenéra dětí. Pokusím se o to i zde.
Definovat to zkusím na třech živoucích příkladech. První, co mě napadlo, je, že pokud bych si musel vybrat (obojí pohromadě se najde jen zřídka), upřednostnil bych LIDSKOST PŘED ODBORNOSTÍ. To je tedy první kvalita.
2. A pokračuji o svém otci. Byl výborný bruslař, a tak kladl velký důraz na správné bruslení a dost nás cepoval. Dnes se proklamuje heslo „všechno hrou“. To je v pořádku, ale jenom částečně. Dovednosti se musí budovat i drilem. To dá zabrat a někdy to bolí. Bezbřehá hravost je stejně špatný extrém jako drilové galeje. Takže další žádoucí vlastnost je NÁROČNOST!
3. Volejbalový trenér Matěj senior z Olomouce chrlil jednoho hráče za druhým do extraligy i do nároďáku. Rozuměl klukovské duši, dokázal je zblbnout a dobře jim zorganizovat trénink i mládežnický život. On první přišel s tzv. „dlouhou sítí“ na celou šířku tělocvičny, která skýtala možnost vytvoření několika hřišť a turnájků všeho druhu. Tedy dobrá ORGANIZACE TRÉNINKU I ŽIVOTA.
4. Profesor Bek z Chocně byl gymnasta a předváděl nám veletoče na hrazdě, ale do volejbalu nijak zvlášť neviděl. Přitom nás vedl jako dorost v extralize, dokonce na předních pozicích. Proto přidávám do výčtu OSOBNOSTNÍ CHARIZMA, které u nás, puberťáků, budilo ohromný respekt.
5. Můj otec mě samozřejmě naučil volejbal. V době, o níž mluvím (cca 1966-72), byli českoslovenští volejbalisté mistry světa, ale metodika volejbalu téměř neexistovala, teprve se rodila. Čili trenéři od nejvyšších pater až po takové, jakým byl i můj táta, jeli hlavně na CIT A INSTINKT.
6. Do sportu mezitím vstoupila věda a dnešní trenér už musí být vzdělán. Kdo ví, zda by se generace zmíněných tří rytířů byla schopna realizovat v dnešní době. Spíše ne, ale na tu tehdejší teh dokázali nesmírně důležitou věc. Probudit v nás lásku ke hře. Posilovat emoční herní mozek, který, jak se v současnosti potvrzuje, je ze všeho nejdůležitější. Zmíněný olomoucký trenér Matěj snad i spal v tělocvičně, jaký to byl srdcař. A kdo hoří, zapaluje lidi do kolem sebe. Další bod: VÁŠEŇ.
7. Táta byl strašně hodný člověk, ale občas mě vyhodil z tréninku, jelikož jsem byl dosti komplikovaný týpek. Nadával jsem spoluhráčům, vztekal se a máma mě pak doma utěšovala v iluzi, že jsem v právu, i když jsem nebyl. I dnešní děti by snesly větší přísnost, když bude vyztužená láskou. Tudíž přidávám PŘÍSNOST.
8. Sám jsem byl kantorem. Často jsem, obzvláště v češtině, sehrál nějakou hereckou etudu. Nevím, zda jsem byl dobrý nebo špatný herec, ale jsem skálopevně přesvědčen, že kantor i trenér musejí být i herci a že by se to na pedagogických fakultách mělo vyučovat. Takže jistý druh HERECTVÍ.
9. Přidávám ještě, že by trenér dětí měl sportovně vypadat a být schopen i předvádět jednotlivé činnosti, tedy další požadavek: SPORTOVNÍ VZEZŘENÍ.
10. A zakončuji tím, že by trenér dětí měl být v první řadě UČITEL daného sportu a VYCHOVATEL. Můj táta, profesor Bek v Chocni a olomoucký trenér Matěj mi pomáhali utvářet představu, co je to správný trenér dětí. Už nežijí.
I když jsem „ctil otce svého“ a snažil se mu v životě nedělat ostudu, poděkovat už jsem mu nestačil. A tak bych chtěl i ostatní bezejmenné trenéry, kteří nikdy nezažili celorepublikový věhlas a třeba se o nich ani jednou nikde nepsalo, zahrnout do zvolání směrem vzhůru: Díky, táto! A vy ostatní, kteří k tomu máte dobrý důvod, svým otcům nezapomeňte poděkovat zavčasu.