A je po všem. Šampionát je minulostí. Z českého pohledu nic moc. Tedy spíš nic. Rozpaky, smutek. Tyhle šedivé pocity se budou ještě dlouho rozfoukávat. Po třech letech medailového opojení přišel pád. Vím, je to jenom sport. To ano. Ale i tak to bolí... Češi herně zaostali. Málokdo by naopak čekal, že profesory při hodinách moderní hokejové nauky budou Švýcaři. Klobouk dolů před tím, co tady předvedli. Sledovat jejich počínání hlavně při semifinále s Amerikou, to byla lahůdka nejen pro fajnšmekry.
Člověk až žasl, jak se dá hrát. A co v praxi znamená, když skutečně hraje TÝM. Jak se rvali jeden za druhého. Tyhle hlášky tvrdí kdekdo. Ale často je to jen prázdné plácání. Výplň při rozhovorech. Občas máte pocit, že je to jen takové to bla bla bla...
Jenže ve švýcarském pojetí to přesně takhle bylo. Jen jak se drželi hráči při hymně po semifi nále kolem ramen. A stejně tak všichni chlápci z realizačního týmu na střídačce. Do jednoho...
Při rozhovorech pak hráči vykládali, jak si chtěli vyrvat nohy ze zadku. Přesně tahle soudržnost sálala z českého týmu na zlatém šampionátu v Německu v roce 2010. Na to nadšení se skoro dalo sáhnout. Stejně jako na zdravé naštvání se všemu vzepřít po tom bídném startu. A ukázat: Tak pozor, my nejsme tak špatní! Z českého týmu tentokrát takový pocit nevyzařoval. Ani v osudném čtvrtfinále se Švýcary.
Od začátku něco drhlo. Trenéru Hadamczikovi se prostě nepodařilo vymačkat z týmu víc. Celý šampionát mi z našeho pohledu přijde jako hrozně promrhaná příležitost. A moc bych si přál, aby se průšvih jen tak nesmáznul ze stolu s konstatováním: „No tak jsme prohráli se Švýcary, kteří byli tak rozjetí, že šli až do finále.“ Snad se věci vedoucí k obrodě dají skutečně do pohybu... Spláchnout ten mrzutý dojem mohou hokejisté hned v Soči na olympiádě. Tak držme palce.
Švédové ve finále ukázali, že jsou k Švýcaři k poražení. Na nažhavenou partu kolem bratrů Sedinů už prostě neměli. Když na ně vyrukovala nestoupaná zámořská síla, neodolali. Už jim i trochu scházely síly po obrovsky náročném turnaji. Ale i tak, myslím nejen ve mně, zůstane ještě dlouho pocit, že i Češi na ně ve čtvrtfinále měli. Stačilo zapnout od začátku jako ve třetí třetině. Ovšem kdyby ve sportu neplatí...
Jinak mám celkově ze šampionátu rozpačitý pocit. Mdlá propagace, ostudné návštěvy.
Od úplného fiaska domácí zachránilo jenom to, že Švédové dopluli až do finále. Ale i tak mi přišlo, jako by to mistrovství tady bylo jen tak trpěné. Vždyť ještě před bojem o zlato pobíhali po tiskovém středisku chlapíci v montérkách a sundávali oficiální výzdobu.
Ve stylu: šup šup, ať už to máme za sebou. V hale přitom ještě ani neodstartoval poslední zápas.
Ne, na tohle mistrovství nebudu vzpomínat v dobrém. Stejně jako většina českých fanoušků.
Související články
