Deník fotoreportérky, den osmý: Důležité je, nikdy se nevzdat!
Taakže, jestli jsem jela někdy na "morál", tak teď. Musím to ale nějak napsat, jinak se už k tomu nedostanu. Myšlenky na to, že to nechám na zítra, ignoruji. Klíží se mi oči tak, že chvílemi na monitoru nenajdu ani myš. Důležité ale je, že zatím najdu aspoň ten monitor. Musím se trochu probrat, aby ty věty vůbec dávaly smysl.
Domů jsem se po dlouhé době dostala lehce před půlnocí, teď už je ale každopádně 1:40 a už se mi fakt chce spát a mám strašnou chuť na nějakou čokoládu, sušenku nebo nějaký dortík. (úsměv)
No, každopádně si dneska trochu zkazím svou dobře našláplou pověst vycházející spisovatelské hvězdy a na nějaké romány a moudra to nebude, tak prosím své náročné čtenářské publikum o shovívavost.
Musím se nejprve zamyslet, kde že jsem to vlastně byla a co jsem dělala. Bylo toho tolik, že už vlastně zase ani nevím. Vstávání bylo fakt nepříjemné, to vím. Ráno jsem si vzpomněla na to, jak jsem byla první dny vyspaná ještě z Prahy....chachacha...nevím, co to bylo za hloupé řeči. Teď už tu začínám nabírat lehký spánkový deficit.
No, takže ráno klasická snídaně a cesta na veslování. Autobus jsem stihla parádně. Dokonce jel i nějaký dřív, který jet neměl. Celou cestu jsem si říkala, že by bylo příznačné, kdyby nakonec dojel jinam, ale ne. Všechno mělo hladký průběh. Jak překvapivé. (úsměv)
A rychle na tenis...
Cesta, fotomísta....prostě všechno okay. Tedy až na umístění Ondy Synka. Samozřejmě, bronz je skvělý, ale fakt jsem mu přála ještě cennější kov. Určitě na něj měl. Mimochodem, pokud se moji píšící kolegové nepletou, zařadil se mezi našich 6 sportovců, kteří mají medaile ze 3 OH. Je to prostě borec.
Po jeho závodu to ale klasicky začalo. Nejprve jsme čekali asi 20 minut, než Ondra přijde z mix zóny (prostor novinářů pro rozhovory) na portrét s medailí v lodi. Potom rychle do skříňky pro věci a honem zpátky do olympijské parku na tenis, kde hrála Petra Kvitová.
Autobus jede zhruba hodinu a měl jet ve 12:05. Tak co myslíte? Ano nejel. Měl zpoždění asi 20 minut. Tenisový areál je kousek od MPC. Takže v mírném klusu do MPC vrátit půjčený objektiv, vzít si jiný - vhodnější na tenis a pádit na zápas.
Řeknu Vám, načasování dokonalé. Přiběhla jsem na kurty a do konce zbývalo odehrát asi dva gamy. Štěstí a odměna za ty stresy zároveň. Petra Kvitová vyhrala. Ze hry nemám ani fotku, ale důležité fotky emocí a radosti z vítězství mám. (úsměv)
Takže zase rychle do tiskáče poslat fotky do novin aby se stihla uzávěrka a zase zpátky na souboj H+H vs. Š+S. Nevím jak, ale zatím to všechno tak nějak stíhám. Je pravda, že mě trochu štve, že jen přejíždím z místa na místo a často nemám čas a klid na nějaké kreativnější focení.
Emoce na prvním místě
Po zápase českých holek jsem tedy zase pospíchala posílat fotky do redakce a potom fofrem na předávání medailí, které bylo po finálovém zápase žen. Řeknu Vám, to byl teda tenis. Pecka. Ani jsem nefotila a jen se koukala. Zážitek. Na kurt na místa při předávání medailí mohl jen jeden český fotograf, takže nic moc.
Ale i portrét Petry Kvitové s medailí se mi tak nějak povedl, takže vlastně celkem úspěšný den. Po medal ceremony zase rychlý přesun do Českého domu na díkuvzdání úspěšným sportovcům dnešního dne.
Proběhlo tam mé první dnešní jídlo a taky milé setkání se sportovci, kde mě zaujaly dvě věci. Jedné jsem si všimla už dřív a asi prvně až na téhle OH. A to, že sportovci našeho týmu, fakt drží při sobě a je vidět, nebo to na mě taky působí, že se mají rádi, podporují se a OH si užívají. V tu chvíli jim to trochu závidím. Na druhou stranu, my novináři se taky máme rádi. Takže, je spoustu cest ke splnění snů. (úsměv)
No a druhá věc byla trochu smutná a pro mě hodně silná. Na díku vzdání dorazila i Andrea Hlaváčková. Na zápase, kdy dostala tenisákem přímo do oka, jsem byla. Scházel jeden míček do finále. Místo toho má před sebou operaci zlomené lícní kosti a bramborovou medaili.
Lékaři ji prý vůbec nedoporučovali dnes hrát a ona do toho stejně šla. Když byla na pódiu, viděla jsem, jak je smutná a řinou se ji slzy do očí...bylo to dojemné. Gratuluji všem sportovcům, kterým to dneska cinklo, ale pro mě je vítězka dnešního dne Andrea Hlaváčková.
Vůle, odvaha a touha. To je to, co jsem si z dnešního zápasu odnesla já a to ne jen do mých sportovních utkání, kterých se čas od času zúčastním, ale především do života. Za mě tedy dnes palec nahoru!
Důležité je, nikdy se nevzdat.
