Deník fotoreportérky, den devátý: Písu vám z nemocnice
Kamarádi, omlouvám se za zpoždění, ale právě píšu z nemocnice. Cestou, když jsme se vraceli na hotel, jsme měli nehodu. Seděli jsme vzadu, kde jsme to odnesli nejvic....když se to stalo, zrovna jsem dopisovala tenhle původni denik....
Zdá se, ze se cvakání na mobil stane pravidlem. Právě je pul devate a ja stojim na fotopozici na atletickem stadionu v cili a cekam na vrchol her a Usaina Bolta na stovce.
Jsem na nej zvykla cekat v cili na Tretře, ale je pravda, ze tohle je trochu neco jineho :) Běží až za dve hodiny a už teď tu je celkem narvano. Asi jsem trochu nervozni. Je to velka vec. Nejspis posledni zavod Bolta na stovce a moje prvni letni OH. Uz ted si rikam, co jsem tady mela udelat jinak a co bych udelala jinak priste, pokud bych mela jeste sanci jet. Kazdopadne ted myslim na to, at to nepokazim, neproostrim, nepreexponuji...proste cokoliv, co se muze stat :)
Na konci deniku, ktery dopisu cestou domu, vam reknu jak to dopadlo :)
Jinak dneska byl paradni den. Mohla jsem vstavat az po osme. To bylo naproste skvely, moc mi to pomohlo a odpocinula jsem si. Nez jsem odjela sem na Olympijsky stadion, travila jsem cely den naposled na tenise. Hladky prubeh zapasu o bronz naseho smiseneho tymu a nasledna radost, predevsim ta Radka Stepanka, ktera se mi jeste ke vsemu podarila zachytit, mi udelala radost. Pak uz jsem jen cvakla dva medailove ceremonialy a hura sem. Vcera jsem zapomnela zminit jednu vec. Podarilo se mi neco, z ceho mam radost. Vzpominate na toho pana fotografa z JAR, co semnou jel na zahajovaci ceremonial a dal mi odznacek? Sehnala jsem ceske odznacky, tak jsem mu ho dala hned jak jsem ho zahledla. Mam z toho radost, tak snad i on. Co me stve je to, ze uz jsem se znovu nedostala na serm, ktery jsem si chtela jeste zafotit. Bohuzel jsem nemela ani minutu casu :( a kdyz jsem ji mela, tak se zrovna nesermovalo :( Je to trochu frustrujici...clovek si vysni krasne fotky, ma nejakou predstavu a pak se to nepodari, protoze fotim to, co je zajimave z ceskeho pohledu, což je logické ale třeba ne zorvna tak kreativni jako skoky do vody :)...Rikam si, ze uz zbyva jen tyden do konce her ale asi si budu muset pustit tu pisnicku na ktere ulitaval Lukas Krpalek - Optimista a hned si zacnu rikat, ze mam jeste tyden na to, pokusit se odvratit deprese :)
....o pet hodin pozdeji, v 1:20 v autobuse cestou do hotelu....
Taaaakze, dopadlo to dobre :) Byla jsem nervozni...to proste budu vzdycky, ale klaplo to a zadny fatal se neprihodil a to i presto, ze predemnou stali tak o 30cm vetsi fotografove nez jsem ja. Nasla jsem si ale krasny pruhled a videla jsem dobre...
Sverim Vam ale jeste jednu vec. Je to ale ostuda. Kdyz jsem letos byla na Zlate tretre, mela jsem s sebou jen jedno telo a objektivy jsem musela rychle prehazovat sem a tam. Bolt dobehl do cile a ja fotila teleobjektivem (to je ten velky, tezky, co to priblizi a nezaostri na blizsi vzdalenost). Tusila jsem, ze se zastavi a udela smerem k fotografum jeho vitezne gesto. Rychle jsem si prehodila jiny objektiv, aby se mi, kdyz bude bliz, vesel do zaberu. Jenze on se najednou rozbehl dal, tak jsem si ho zase rychle prehodila zpatky. No jenze on se pak najednou rozbehl zpet, udelal sve gesto a ja to uz nestihla :( byla jsem strasne nastvana...proste moje chyba, selhani a pomalu jsem zahazovala fotaky...celou cestou z Ovy jsem o tom za volantem premyslela. Rekla jsem si, ze jedine jak to muzu napravit je to, ze ho takhle vyfotim v Riu. Nikdy nebudu se svymi fotkami stoprocentne spokojena. Ani dnes. Ale mam radost.. Ukol, ktery jsem si dala na jare se povedl :)
Jediny zpusob, jak clovek muze dosahnout svych predsevzeti a jak opravit sve chyby je trpelivost...
....uz jsem si to po sobe jen cetla a najednou se to stalo. Uz jsme byli v nasi ulici, asi 200 metru od zastavky. Celou dobu s nami jel strasne, ale jak uz jsem psala, to je tady normalni. Sedeli jsme uplne vzadu, ja uprostred, na sobe jsem mela batoh, na zemi fotak s teleobjektivem a vedle sebe kapsy s dalsim vybavenim. Vedela jsem, ze uz se blizime. Najednou prudke brzy, trochu rana, krik, citila jsem, ze me boli hlava a ze jsem vylitla do vzduchu, najednou jsem byla na zemi. Panika, nikdo nevedel co se stalo. Vsichni krome nas byli jen lehce potluceni ale my vzadu to odnesli nejvic. Byl zmatek a vsichni co sedeli okolo nam zacali pomahat. Byla jsem na zemi asi pul metru od sedacky. Vubec jsem v prvni chvili netusila co presne se deje. Najednou jsem ale zaslechla kolegu, ze ho boli zada. Zacala jsem se nejak zvedat. Zjistila jsem, ze drzak, clona u teleobjektivu jsou zniceny. Fotak byl zvlast. S tim nevim co se stalo...vedela jsem ale, ze to je ted jedno. Rychle jsem se snazila zavolat nejakou pomoc. Napadlo me zavolat nasi byvale kolegyni, ktera dnes pracuje jako tiskova mluvci olympijskeho svazu, ze jsme meli nehodu a ze bychom potrebovali pomoc a ceske doktory. Musim rict, ze se kolem nas sletlo spoustu lidi. Australsky fyzio co prijel dalsim autobusem, nejaky ukrajinec mi pujcil bundu. Mimochodem uz vim co to je naky ten sok. Kdyz jsme se nejak dostali z busu i se vsemi vecmi, sedli jsme si na zidle, ktere nam tam nekdo prinesl, byla mi strasna zima a uplne jsem se klepala. Ani nevim proc. Mezi tim jsem volala svym kolegum, co uz byli na pokoji, aby mi prisli pomoc s fotovybavenim, ze my musime jet do nemocnice. Mezi tim prijela sanitka, ktera nalozila nake dva indy co sedeli vedle nas a taky to odnesli. Do toho prijeli policiste, jeste s nejakymi lidmi jsme sepisovali co se stalo...ani nevim, byl to strasny zmatek. My tam sedeli a klepali se. Kolegove nam donesli deky a porad kolem nas nekdo pobihal. Brzy nastesti dojeli lekari ceske vypravy. Diky bohu za ne, ikdyz jsem tak nejak celou dobu vedela, ze jsem natlucena ale snad relativne ok. Jen ta hlava me bolela. Prijela tam dalsi sanitka. Po nejake dobe se nam podarilo do sanitky nalozit, ze pojedeme do oficialni nemocnice pro OH a sportovce. Ridic s nami jel strasne rychle a uplne stejne jako ten magor v autobuse. Poprve jsem jela sanitkou. Malem tam na nas spad nejaky kufr. Hruza. Mela jsem strach. Po chvili jsme dorazili. Musela jsem akutne na zachod. Vlezla jsem do te ambulance a vedela sem, ze tohle ne. Bylo to tam jak v nejake polni nemocnici, kde lezeli jeden vedle druheho. Mimochodem jsem tam zahledla i ty, co sedeli vedle nas. Pry budou okay. My jsme ale chteli jinam. Oni nas tam ale zase nechteli dovezt. Fakt strasne moc dekuji lidem z COV, oboum lekarum, ze se o nas tak postarali. Nakonec se nam ridice podarilo premluvit a odjeli jsme. Prave sedim na luzku na pokoji a cekam na vysledky. Delali mi CT hlavy a kompletni RTG zad. Melo by to byt ok, ale jeste cekam na ofiko zpravu.
....už jsem dorazila a píšu z postele...podle vyšetření jsem ok. Jdu spat, je tady 9 ráno a já jeste oka nezamhourila....
Ukončím to ale tou fotkou Bolta. Těšila jsem se na ten okamžik, kdy ji sem dám, tak to prostě musím udělat....
