PŘÍMO Z NĚMECKA | Před startem maratonu nechtěla prozradit, jaký konkrétní cíl si pro něj stanovila. Ať to bylo, co to bylo, je z toho bronzová medaile na mistrovství Evropy v Berlíně a nový český rekord 2:26:31 hodiny. Bývalá lyžařka tak získala svou první velkou medaili v seniorech. Manžel to s ní ale před závodem neměl ani trochu lehké. „Nadávám na všechno, na všechny, všechno je špatně,“ přiznala vytrvalkyně, kterou trénuje její muž Martin.
Máte bronz z maratonu na ME. Jaký je to pocit?
„Vůbec nevím, co mám říct, je to úžasný a jsem hrozně šťastná.“
Bylo to hodně těžké ho získat?
„Ano, zvlášť ke konci, protože jsem věděla, že náskok před čtvrtou úplně velký není a v posledních třech kilometrech se dá minuta ztratit bez problémů. Tak jsem se soustředila na každý krok a snažila jsem se udržet kontakt s čelní skupinou co nejdýl. Protože když člověk běží sám, ztrácí kontakt strašně rychle.“
Měla jste během závodu nějakou velkou krizi?
„V každém kole jsem měla jeden kousek, kdy se mi běželo špatně, protože to bylo z kopce a holky přece jen tu rychlost mají trošičku větší. Takže jak se zrychlovalo, tam to bolelo a byla jsem připravená, že si na to musím dát pozor. A pak ten závěr hodně bolel.“
Čekala jste, že to bude český rekord?
„Absolutně ne. Já chtěla v závodě odvést co nejlepší výkon a co bylo v mých silách, ale tohle nečekal asi nikdo.“
Takže považujete za správný krok, že skončila s lyžemi a soustředíte se jen na atletiku?
„Je to moje první medaile ze seniorské světové akce vůbec, takže věřím tomu, že to bylo správně. A hlavně teprve teď si můžu s odstupem říct, že jsem se rozhodla dobře, našla jsem se a jsem tady šťastnější.“
Ve středu jste nechtěla říct své cíle, ale někde v hlavě útok na medaili byl, ne?
„To bylo tak hodně v hlavě, že opravdu se o tom ani moc mluvit nedalo. Navíc nemám ráda řeči, že chci medaili a pak bych byla dvacátá. Když něco řeknu, tak to chci dostat, nemám ráda, když je to jenom něco tak plácnutýho.“
Když jste byly vepředu tři, problesklo vám hlavou, že už by to mohlo klapnout, když odpadla druhá Běloruska?
„Snažila jsem se si to vůbec nepřipouštět, protože to jak říkám, minuta na posledních třech kilometrech se dá ztratit strašně snadno a ona byla kousek. Takže jsem věděla, že nic není rozhodnutého. Navíc jsem věděla, že ona má vždycky druhou část kola rychlejší, takže jsem si dávala pozor na to, aby se nezvětšoval odstup mezi prvníma a mnou, protože pak tím, že ona šla sama, to pro ni bylo těžší. Využila jsem té výhody, že s nima mám kontakt.“
Běloruska Mazuronaková měla na začátku potíže, krvácela z nosu, vypadala všelijak. Registrovala jste to?
„Viděla jsem, že se něco děje a že jí podávají nějaký kapičky, tak jsem si tak spíš říkala: Ty jo, kam až to ti Bělorusové dotáhnou, že už je to trošku moc, protože jsem nevěděla, že se jí něco stalo. Takže jsem si říkala: Tohle snad ne.“
Je to teď pro vás velká odměna za to, co si musíte odříkat?
„Určitě mi to za to stojí. Už jsem o tom přemýšlela, že asi ne, ale teď můžu říct, že to za to opravdu stálo. I když jsem před těmito závody byla v obrovském stresu. To si se mnou Martin (manžel a trenér – pozn. red.) opravdu užil do poslední minuty.“
Jak se u vás takový stres projevuje?
„Nadávám na všechno, na všechny, všechno je špatně. Já jsem ti to říkala, tohle jsme udělali špatně, tamto jsem udělala špatně…“
Před MS v Londýně to bylo podobné. Není to dobré znamení?
„Ale ne až do takové míry. Říkají o mě, že čím víc nadávám, tím je to pak lepší.“
Související články
