Američan dělal ve fabrice na toaletní papír, teď má zlato z MS: Táta říkal, že už na to nemám
V Tokiu na mistrovství světa oslavil životní výhru. Cordell Tinch (25) si ve velkém finále běhu na 110 metrů překážek doletěl pro zlato, které přineslo story jako z Hollywoodu. Hoch z chudé rodiny, jehož matka jej porodila ve svých šestnácti letech, běhal rychle jako blesk, jenže přišel problém. Kvůli psychickým potížím se na atletiku vykašlal a začal shánět různé práce, aby se uživil. Třeba pracoval v továrně na výrobu toaletního papíru či prodával telefony. Pak jej ale vyhecoval táta a Tinch se k běhání vrátil. A teď slaví.
Jeho rodina je pro něj na prvním místě. Na krku má Cordell Tinch dva řetízky, které vždy před vyběhnutím strčí do pusy. „Někteří lidé se protřepávají, plácají se, já si strčím řetízky do úst, dokud nejsem připravený vyrazit.“ Jeden je od matky Elizabeth Simmonsové a druhý od babičky Dorothy.
„Myslím, že bych se bez nich nikam nedostal,“ citoval Tinche web Mezinárodní asociace sportovních novinářů (AIPS).
I téměř všechna tetování, která má na svém těle, jsou inspirovaná rodinou. Není divu. Jeho matka byla ještě jako teenager bez domova, žila v azylovém domě a Cordella porodila ve svých šestnácti letech. I díky tomu má odmalička vštípeno, že životní překážky jsou určeny k tomu, aby se překonávaly.
Prodej telefonů i práce v továrně
To platilo i v případě atletiky. Už jako mladý byl velmi nadějný běžec. Jenže před pěti lety přišla první potíž. Tinch se chystal na národní šampionát za Jayhawks v Kansasu, jenže problém s přestupem na vysokou školu mu v tom zabránil. K tomu navíc udeřila pandemie covidu a on se potýkal s psychickými potížemi. Proto odešel ze školy a také sekl s atletikou.
„Nechal jsem to úplně být. Nezáleželo mi na tom, kdo vyhrál, kdo co udělal. Bylo mi to jedno,“ vzpomínal Tinch.
Od té doby se snažil uživit, jak to šlo. Během tříleté pauzy od atletiky prodával telefony, hodinky, pracoval v továrně na výboru toaletního papíru. „Myslím, že bych nebyl tam, kde jsem teď, nebýt této pauzy,“ přiznal po zisku zlata.
K tomu, aby se vrátil na dráhu, ho prý, jak jinak v jeho případě, přivedla rodina. Konkrétně otec, když se jednou spolu dívali na závody v televizi. „Bavili jsme se o sportu a táta pronesl: Víš, já myslím, že už na to nemáš.“ To jej vyhecovalo.
Předloni se vrátil k tréninku, loni se z něj opět stal profesionální sportovec. Jenže kvůli operaci uprostřed sezony se jen těsně nekvalifikoval na pařížskou olympiádu. V této sezoně ale dominoval, což teď potvrdil i v Tokiu během za 12,99 sekundy.
