Usain Bolt si své odběhal a nechal svým následovníkům velkou mezeru k zaplnění. Americký sprinter Christian Coleman jede v čele nové vlny, která se o to snaží. Je jasné, že je výjimečný. Velkého mistra porazil na světovém šampionátu v Londýně, loni byl nejrychlejším mužem světa a letos své postavení drží dál. Buduje si svůj vlastní odkaz. A pomoct mu má i dnešní dvoustovka na Zlaté tretře.
Bolt to v Ostravě miloval. A Christian Coleman si zatím taky nemá na co stěžovat. „Jsme tu už pár dní. Trénovali jsme, odpočívali, s mým agentem jsme si párkrát zašli do kina, prošli se po okolí. Je pohodlné, že tu je dráha hned přes ulici od hotelu. Mám se tu dobře, je tu všechno, co potřebujeme, jsem připravený,“ usmíval se Coleman při včerejším rozhovoru se zástupci českých médií.
V Ostravě jste vyfasoval pokoj, kde bydlíval Bolt. Nenechal pro budoucnost nějaký vzkaz?
(úsměv) „Ne, ne, žádný vzkaz. Asi už to bude delší dobu, co tu byl. Pokoj je pěkný, prostorný, postel je pohodlná. Vše je tu pěkně zařízeno.“
Vás teď s Boltem všichni porovnávají, je to náročné?
„Je. Když máte někoho, kdo sport posune na jinou úroveň, stane se sprinterskou ikonou, a pak hned po jeho kariéře nastartujete tu svoji, samozřejmě přicházejí srovnání. Lidé se mě na něj ptají, na jeho odkaz. Ale já jim pořád odpovídám, že se můžu akorát koncentrovat na sebe, snažit se být tím nejlepším Christianem Colemanem, co to jde, vytvořit svůj vlastní odkaz. Třeba se jednou povede, že se lidé budou ptát, kdo bude příštím Christianem Colemanem. Ale samozřejmě budu vždycky vděčný za to, co pro náš sport udělal. Velký respekt.“
Co pro vaši kariéru znamenalo MS 2017 v Londýně, kde jste Bolta hned dvakrát porazil? Nejdřív v semifinále, v němž jste ukončil jeho sérii 45 vítězství na stovce, a pak i ve finále.
„Jasně, byl to velký úspěch, ale nebyl to můj hlavní cíl. Chtěl jsem porazit všechny, co tam byli. Bylo to fajn, mám soutěživou povahu, měl jsem povedený rok, tak jsem to chtěl předvést i na světové scéně a zkusit vyhrát. Věděl jsem, že to je historický závod, Usainova poslední stovka, mistrovství světa na Olympijském stadionu. Bylo šílené, jak dlouho se ten závod řešil... Chtěl jsem vyhrát, ale zároveň jsem byl nadšený, jak jsem to zvládl, předvedl se na světové scéně a získal svoji první medaili.“
Popovídal jste si s Boltem někdy?
„Trochu. Po závodě říkal, že je nadšený a zvědavý, kam bude moje kariéra směřovat. Start jsem měl dobrý, ale říkal mi, že mám trochu zapracovat na svém finiši, což je zjevné... (úsměv) Říkal, že mám talent a určitě mě bude v budoucnu sledovat. I ta krátká konverzace pro mě znamenala hodně. Vždyť je to ikona, která drží světové rekordy v obou mých disciplínách.“
Jinak jste ale docela odlišní, Bolt byl showman, vy se soustředíte na sebe, podle některých dokonce na startu zíráte jak vrah…
„To je jeho osobnost, je to kluk, který dělá rád show a mohl ji dělat, když dokázal opakovaně běhat pod 9,70 a byl nejlepší na světě. Já jsem odlišný typ. Někdo tyhle věci potřebuje dělat, aby se dostal do své zóny. Já se snažím se soustředit na závod, na to, na co si musím dávat pozor. Každý má trochu jiný přístup, já se to snažím dělat nejlíp, jak umím, a v tom budu pokračovat.“
Sledoval jste olympiádu v Pekingu v roce 2008, kdy se Bolt proslavil? Bylo vám tehdy dvanáct…
„Pamatuju si to. Olympiáda pro celou naši rodinu odjakživa hodně znamenala. Jsme sportovní rodina, sledujeme americký fotbal, basketbal, atletiku. A olympiáda je vrchol všeho. Vždycky se díváme i na slavnostní zahájení a užíváme si to. Takže si pamatuju, že jsem sledoval finále.“
Co jste si o Boltovi tehdy myslel?
„V hlavě jsem samozřejmě neměl, že bych jednou mohl být na téhle úrovni. Vzhlížel jsem k Usainu Boltovi jako k ikoně, jako k celebritě, chlapovi, který právě posunul sprint na další úroveň. Ale teď jsem tady, on byl jedním z mých soupeřů. Taky jsem se dostal na profesionální úroveň. A je to zvláštní, bláznivý pocit. Protože, když jsem vyrůstal, tak jsem se na tyhle závody díval.“
Bolt byl se svými196 centimetry zřejmě nejvyšším sprinterem historie na vrcholné úrovni. Vy jste ale o 21 centimetrů menší, musel jste ve své sportovní kariéře bojovat s nedůvěrou?
„Ano. V době, kdy jsem vyrůstal, lidé říkali, že jsem příliš malý. To byl také důvod, proč jsem nehrál na univerzitě americký fotbal, protože jsem nedostal fotbalové stipendium. Trenéři mi říkali, že se jim líbí moje rychlost, ale že jsem příliš malý, abych hrál za tým.“
Co vy na to?
„Pracoval jsem dvakrát tak tvrdě, abych byl lepší i než ti velcí kluci. Můj otec mi řekl, že i ti velcí musí dokázat, že umí hrát dobře. Ale já měl mentalitu, abych pracoval dvakrát tak tvrdě, a když jsem přešel k atletice, pokračoval jsem v tom. I když jsem menší, byl jsem požehnán spoustou dalších věcí, za které jsem vděčný, spoustou talentu. Výška mezi ně nepatřila, zato spousta vlastností, které mi pomohly dostat se na tuto úroveň, ano.“
Na střední škole jste kromě atletiky hrál i americký fotbal, o jaké kariéře jste tehdy snil?
„Tam, odkud pocházím, jsou americký fotbal a basketbal hlavními sporty. Vyrůstal jsem jako hráč amerického fotbalu. Pak jsem to kombinoval s atletikou. Ale pořád jsem si říkal, že by moje budoucnost mohla být v NFL. Myslel jsem si, že se na univerzitě budu věnovat obojímu. Ale nikdy mě nenapadlo, že budu profesionální atlet. Teď jsem v téhle pozici, abych ukázal, že se nemusíte věnovat jenom americkému fotbalu či basketbalu. Můžete dělat věci po svém. Atletika je k mému tělu určitě přívětivější než americký fotbal. K tomu cestuju po světě a platí mě za to, co mě baví.“
V americkém fotbalu jste přitom nastupoval v obraně i v útoku, což není příliš obvyklé…
„Na univerzitě byly nějaké spekulace, že by o mě mohl být zájem na pozici wide receivera. Protože jsem se nevěnoval jenom atletice, občas jsem se podíval i na fotbalové hřiště. V té době už jsem ale atletice musel dávat hodně. A táta mi vždycky říkal: Musíš milovat toho, kdo miluje tebe. A atletika byla věc, která mě dostala na tuhle úroveň. Atletika byla mojí cestou. Za nic na světě bych nic neměnil. Jsem tam, kde chci být a jsem za to vděčný.“
Fandíte nějakému týmu?
„Jasně. Jsem z Atlanty, takže v NFL určitě fandím Falcons. A podporuju také můj univerzitní tým z Tennessee (Volunteers).“
S americkou štafetou jste se už v roce 2016 podíval na olympiádu do Ria. Následující jaro ale vzbudil velké pozdvižení váš čas 4,12 sekundy na 40 yardů, jímž jste na hřišti pro americký fotbal překonal rekord NFL…
„Bylo to cool. Byl tam media team z univerzity, který to chtěl natočit a získat kliky. Udělali jsme to, po draftu to šlo na internet. A mělo to velký ohlas. I vy o tom teď mluvíte. Lidi začali diskutovat o fotbalové rychlosti, atletické rychlosti. Ale cíl byl jen vyzkoušet si, kolik zaběhnu a udělat zábavné video. Pro mě to bylo pozitivní, protože se o mně dozvědělo víc lidí mimo atletiku.“
Na ruce máte vytetované olympijské kruhy, kdy jste se k tomu odhodlal?
„Poté, co jsem se probojoval do olympijského týmu. Je to tak trochu tradice. Když se na Hry dostanete, chcete, aby lidé věděli, že jste to dokázal, že tam budete reprezentovat. Protože dostat se na takovou úroveň a stát se olympionikem vůbec není jednoduché. Jakmile jím jednou jste, jste olympionikem navždy. Proto ty kruhy, připadá mi to docela cool.“
Chystáte další tetování i pro následující Hry v Tokiu?
„Uvidíme. Mám nápady přidat něco dalšího... Víte, olympiáda není jako americký fotbal nebo basketbal, kde dostáváte novou šanci každý rok. My ji máme jen jednou za čtyři roky. Dostanete jeden výstřel, jednu příležitost. Zvlášť dostat se do amerického týmu znamená využít šance v jediném závodě, který rozhoduje. To je pak velká věc, když víte, že další čtyři roky tu příležitost zase mít nebudete. Kdyby se mi to tak povedlo, chtěl bych to dát najevo.“
Prý jste kdysi doma měl každý rok vyvěšený papír s rekordy, které byste chtěl v následující sezoně překonat?
„To bylo na střední škole, to už je nějaká doba. Ale ten papír tam pořád je.“
Jaké rekordy by tam byly letos?
„Letos bych před rekordy upřednostnil zlatou medaili z mistrovství světa v Dauhá. Vrchol našeho sportu je být na světových šampionátech a olympiádách a proběhnout tam cílovou čárou jako první. Já chci zlatou medaili z Dauhá, když navíc přijdou rekordy, bude to něco navíc. Američtí sprinteři dominovali dlouhá léta, takže být rekordmanem USA v jakékoliv disciplíně je opravdu velká věc. Myslím, že americký rekord je rozhodně v mém dosahu. (na stovce 9,69 – pozn. red.)
A co Boltův historický čas 9,58?
„Světový rekord je něco jiného. Na to potřebujete speciální moment, speciální den, perfektní vítr, dobrou teplotu. To jsou kouzelné dny, kdy se všechno musí sejít. Prostě se musíte zlepšovat a zlepšovat, dostat se na úroveň pro mistrovství světa, pro olympijské hry. Když já jdu na start, neříkám si, že bych zaběhl něco nadpozemského. Světový rekord není něco, co můžete produkovat pravidelně. Ale stát se to může.“
Související články
