Je jedním ze dvou Čechů závodících na letošní španělské Vueltě. Pro Michala Schlegela jde o první zkušenost s touto Grand Tour, navíc ji absolvuje jako člen španělské sestavy Caja Rural-Seguros, která jakožto druhodivizní celek dostala divokou kartu. První závodní blok pro něj byl náročný, a to včetně přesunu letadlem před prvním volným dnem. „Na hotel jsme dorazili až ve tři ráno,“ prozradil v rozhovoru pro iSport.cz a vysvětlil i důvod. A třeba i to, co na peloton pokřikovali fanoušci v Katalánsku.
Vyhrát etapu na probíhající Vueltě a España by byl splněný sen nejen pro jeho tým, ale také pro českého vrchaře Michala Schlegela. Ačkoliv na španělské Grand Tour startuje poprvé, nejde o jeho premiéru na třítýdenních etapových podnicích.
Už před šesti lety absolvoval Giro d´Italia, díky čemuž může srovnávat nejen tyto velké závody tehdy a nyní, ale také italské a španělské fanoušky. „Tady nejsou tak průbojní a nechtějí si za každou cenu sáhnout na závodníky,“ chválí osmadvacetiletý český cyklista. Řekl třeba i to, s jakou drzostí od fanoušků v Itálii se sám setkal.
Máte za sebou prvních devět dní závodění na Vueltě. Kolik po nich zbývá sil?
„Energie je, ale nohy bolí dost. Tak doufám, že se to teď trochu změní po dnu volna, že se to zlepší. Hlavně poslední čtyři dny jsem si vytrpěl. Od čtvrtku to bylo pro mě dost krizové.“
Jste zvyklý spíš na týdenní etapové závody, takže devět dní v kuse už je docela dost?
„To určitě. Navíc jsem sem přijel s tím, že jsem se chtěl v prvním týdnu spíš rozjet, nebyl jsem na první dny nijak přemotivovaný. Dával jsem to spíš tak tréninkově, abych měl víc energie do dalších dvou týdnů. Takže možná i kvůli tomu jsem víc trpěl.“
Když se člověk podívá na trasu Vuelty a mapu Španělska, křižujete ho zajímavým způsobem. Z Barcelony jste nejprve jeli na sever do Andorry, pak zase zpět a na jih, z Cartageny jste před prvním volným dnem zase vyrazili o dost víc na severozápad. Stíháte vůbec vnímat, kde se zrovna nacházíte, nebo prostě jede každou etapu podle toho, co vám řeknou ráno na mítinku a je jedno, jestli je to na severu nebo na jihu?
„Tohle je asi trochu jedno, ale pro sebe sleduju, kde zrovna jsem, rád se na to dívám, kudy jedeme. Ale spíš jsou důležitější úseky trati a profil. Že by to bylo v nějaké části Španělska výrazně odlišné než v jiné, to zase ne. Ale třeba v Katalánsku na nás volali diváci, že to není Okolo Španělska (Vuelta a España), ale Katalánsko, že to pro ně není Španělsko.“
O volném dnu jste se přesouvali v neděli večer letecky. Jak takový přesun probíhá?
„Tentokrát to bylo trochu divočejší, protože kvůli špatnému počasí, hlavně tedy větrnému, jsme kroužili hodinu ve vzduchu a nemohli jsme přistát. Dostávali jsme se pořád do nějakých turbulencí, foukalo, pršelo, nedalo se v tom přistát. Takže jsme nakonec letěli do Madridu, kde na nás čekaly autobusy, které nás dovezly do Valladolidu. Tam jsme měli původně přistát, ale takto se to trochu zkomplikovalo. Takže jsme se na hotel dostali někdy ve tři ráno.“
A obecně funguje takový přesun jak? Naloží všechny závodníky do jednoho letadla a cestujete pohromadě?
„Letíme všichni závodníci a maximálně s nějakými sportovními direktory nebo vyloženě užším personálem. Jinak všichni ostatní z týmu jedou auty a autobusy, přesouvají se po silnici. My odstartujeme etapu a oni už vyráží na to další místo. My pak skončíme etapu, máme tam maximálně jedno naše auto a jinak jsme měli od organizátora zajištěné sprchy a převoz na letiště. Měli jsme dvě letadla. Asi bychom se vešli i do jednoho, celý peloton, ale letěli jsme linkou, ekonomickou třídou i s běžnými lidmi.“
Jedete španělskou Vuletu za španělský tým, jak si to užíváte?
„Je to pěkné a hlavně jsem rád, že ve mně mají takovou důvěru, že vzali Čecha mezi sebe, protože je to jejich stěžejní závod.“
Cítíte větší tlak na tým, co se týče výsledků, účastí v únicích, abyste byli vidět kvůli sponzorům?
„Určitě ano, ale první týden se nám dost dařilo, takže díky tomu je tlak větší. Samozřejmě s vyhranou etapou by byla maximální spokojenost. Byli jsme k tomu jednou i hodně blízko s naším sprinterem Orluisem Aularem, který skončil v 7. etapě druhý. Tak doufám, že se to povede teď, jsou na to ještě nějaké etapy.“ (usmívá se)
Ve vašem případě nejde o první závod Grand Tour, v roce 2017 jste absolvoval italské Giro. Změnily se za těch šest let třítýdenní etapáky?
„Myslím, že obecně platí, že závodníci se snaží využít jakékoliv možnosti ukázat se. Přijde mi, že je to víc individuální, hodně lidí má vlastní ambice a využívá se kdejakých možností na trase jak z toho vytěžit. Ale on je rozdíl i v tom, že Giro samotné je trochu jiný závod, takže se to těžko porovnává.“
V čem se podle vás liší Vuelta od Gira?
„Giro je mezi prvními závody v kalendáři, jezdci jsou víc čerství, namotivovaní, každý tam přijede ve větší formě a řekl bych, že je to ostřejší. Ale zase na to člověk má víc sil. Teď jak je to už víc na konci sezony, tak člověk vnímá, že jsou i ostatní víc unavení. Je to samozřejmě pořád velký závod, na který se všichni maximálně připravují, ale motivace bych řekl, že se v průběhu sezony mění.“
A našel byste i další rozdíly?
„Třeba i organizací a diváky je Giro jiné, přeci jen Italové jsou náturou odlišní od Španělů. Na Giru je to větší blázinec a víc otevřené pro diváky, tady je to víc pod kontrolou.“
Ve Španělsku vám diváci nevstupují do cesty a podobně?
„Přesně tak, není tam takový chumel lidí a nejsou tak průbojní, nechtějí si za každou cenu sáhnout na závodníka nebo mu vzít bidon, je to trošku klidnější.“
Italové vám berou lahve přímo z košíku na kole?
„Ano, to se mi taky stalo, že mi sebrali za jízdy v kopci tři kilometry před cílem bidon. To se člověk trochu lekne. A i na startu a v cíli je tam trochu komplikovanější dostat se k autobusu, lidi jsou víc natlačení a je to pro ně hodně otevřené. Hlavně oproti Tour de France, kde to organizátoři hodně hlídají, fanoušci tam nesmí. Ale Giro je víc otevřené. A třeba i při týmové prezentaci před začátkem Vuelty mi přišlo, že ve srovnání s Itálií to bylo tak poloviční. Ale nestěžuju si, že by bylo málo lidí, to vůbec, jen to nebylo divácky tak velkolepé.“
Hlavními hvězdami Vuelty jsou Roglič, Evenepoel, Vingegaard, Ayuso, teď i Kuss. Často slýcháme, že když se oni, a na Tour ještě Pogačar, rozhodnou, že daný den chtějí vyhrát etapu, ostatní s tím nic neudělají. Vnímáte to stejně, nebo vidíte nějakou cestu k úspěchu?
„Myslím, že to tak asi je. Když lídr cítí, že má dobré nohy a může vyhrát, tak se tomu musí všechno přizpůsobit. Může se pak něco měnit v průběhu závodu, ale to by se muselo něco závažného stát, aby se strategie změnila. Nicméně i když se předpokládá, že se o vítězství poperou favorité, lidé z menších týmů se musí pokusit dostat do úniku. Jde právě o týmy, které nemají člověka na celkové pořadí. U větších týmů jde spíš o strategické rozhodnutí, že někdo půjde do úniku a bude tam pak čekat na svého lídra. Menší týmy to mají pořád tak, že máš možnost dostat se do úniku a třeba i vyhrát etapu.“
Jak to s touto možností pro sebe vidíte v dalších dnech vy?
„Uvidíme. Zatím je to pro mě dost těžké. Byl jsem spíš rád, že některé dny přežívám, nebo že alespoň můžu pomoct týmu. Co se týče vlastních ambic, to uvidím, jestli se nohy líp rozjedou. Máme ještě dva týdny, tam se může stát ještě hodně věcí. Od začátku jsem směřoval svou přípravu k tomu, že jestli se tady budu o něco pokoušet, bude to spíš ve třetím týdnu, možná ve druhém. Víc mi to tak sedí, není tam už závodění tak agresivní a rychlé jako první týden.“
Co byste považoval za úspěch na Vueltě?
„Kdyby se mi podařilo dostat do úniku, kde by byla šance na etapové vítězství. Být dobře v etapě.“
A v případě týmu?
„Etapové vítězství by byl absolutní vrchol. Ale spíš si myslím, že je větší šance u sprinterů, vzhledem k tomu, že v prvním týdnu se jim docela dařilo, skoro v každém sprinterském dojezdu byli do desítky, takže je tam velká šance. Zatímco v kopcích je to hodně o samotném výkonu a worldtourové týmy tady mají silné lidi, takže je to náročnější. Ale když někdo z nás bude mít dobré nohy, dobrý den, taky se mu to může podařit. Ale šance tomu dávám trochu menší než u sprinterů.“
Stejně jako v roce 2017 se i tady potkáváte s Janem Hirtem. Na Giru to bylo ve stejném týmu CCC Polkowice, teď jedete každý za jiný celek. Stihli jste si už popovídat?
„Povídáme si často, když se tam někde mineme. Většinou v začátku etapy. Když už tam pak má Honza své úkoly pro tým, tak už je to samozřejmě jiné. Ale během určité části etapy nebo před startem si povídáme. Je to fajn, když jsme tady dva Češi a můžeme si pokecat.“
Související články
