Měl ty nejlepší cyklokrosařské geny. Hromadu talentu. Dostal i identické křestní jméno jaké měl jeho otec (†48), mistr světa z roku 1991. Pro Radomíra Šimůnka mladšího ale neznamenaly závody „v blátě“ všechno, nebyl jimi posedlý. „Tatí byl o parník lepší. Já mu vystoupal pouze někam na úroveň kotníků,“ bilancuje s odstupem dnes už bývalý závodník. Nynější bankéř v rozhovoru vzpomíná i na to, jak trénoval s fantomem současné cyklistiky Mathieu van der Poelem. Hovoří ale také o tom, na co sportovec naráží, když se z říše sportu stěhuje do všední profese.
Při výkonu bývalého povolání byl čistý snad pouze na startu. Pokud cyklokrosový závod provázel déšť, byl Radomír Šimůnek mladší, stejně jako jeho veškerá konkurence, po pár kolech k nepoznání. Zpod nánosu bláta často svítily jen oči.
Jaký to kontrast oproti současné situaci, kdy po celý týden – ačkoliv by stále ve věku 36 let mohl brázdit cyklokrosové tratě – v saku, košili a kravatě diskutuje s lidmi v jedné plzeňské bance. „Čistější“ prostředí je ale jen podružným benefitem. „Teď mám čas na rodinu a skvělé zaměstnání – skvělé nadřízené a klienty. V tomto ohledu si nemůžu vůbec stěžovat,“ říká mistr republiky z roku 2016.
Co přesně vás na práci osobního bankéře nejvíce baví?
„Asi komunikace s lidmi. A v tom se člověk zdokonaluje každý den, protože já nikdy nebyl nějak extra výřečný. Všední poznávání lidí je hrozně pěkný. Narazíte na situace, které jsou složité i jednoduché. Celkově to beru ze svého hlediska jako pozitivum a baví mě to.“
Kontakt s lidmi jste předtím v cyklokrosu zažíval spíše pouze na trati formou tělo na tělo. Byla právě komunikace to, na čem jste v úvodu pracoval nejvíce?
„Musel jsem jít skutečně od základu. Tak, jako jsem se kdysi učil jezdit na kole, tak jsem se musel učit komunikovat s lidmi. Když se ale sám chcete posouvat, jde všechno hrozně jednoduše. V případě, že k tomu přichází zpětná vazba a máte určitý drajv, jde to vždy. To je podstata práce, ale i sportu. Pokud chcete dělat nějaký sport, vás musí bavit. A když vás nebaví, tak ho nemá cenu dělat.“
Což mohl být i váš případ. Sám jste dříve zmiňoval, že jste sportem rozhodně nebyl posedlý tak jako jiní cyklokrosaři - například Zdeněk Štybar nebo Martin Bína. Nelitujete zpětně toho, že se vám cyklistika „nezažrala“ více pod kůži?
„Tak to zkrátka bylo. Zpětně nelituju žádného dne, který jsem prožil. Jsem spokojený a takový flegmatický člověk. Moc věcí si nepřipouštím. Spíše jsem těmi dřívějšími slovy chtěl částečně apelovat na mladé závodníky, že pokud nebudou mít hlad ve dvaceti, nemá cenu tyto věci dělat. V případě, že se budou přemlouvat, jako jsem to dělal já, vyvstává důležitá otázka: ,Co dál?' Když tam není takové to zaujetí, je lepší toho nechat dřív a zařídit se jinak. Je špatné, když to pak má dospět do situace, kdy člověk jezdí čtyřicátá místa deset let."
Na druhou stranu jste to přes vaši skromnější motivaci a chuť dotáhl na mistra republiky a vítěze závodu Světového poháru…
„Já to měl daný. Jak v tom prostředí člověk vyrůstal, tak to zkrátka navnímal. Co se dítě naučí, to si bude pamatovat celý život. Vidím to i na mém malém synovi, který je jak houba a všechny věci dokáže pochytit. Když jsem viděl různé cyklistické záležitosti viděl u taťky, přišlo mi to automatické.“
Předpokládám, že vaše celkové menší nadšení musel zachytit právě i váš otec Radomír Šimůnek, mistr světa v cyklokrosu z roku 1991. Nesnažil se vše nějak více zažehnout?
„Ono to postrádání nadšení se projevovalo hlavně ke konci kariéry (Radomír Šimůnek starší zemřel v roce 2010, pozn. red.) Já jinak poctivě makal. Možná jsem měl více talentu než táta, ale zase mi chybělo větší zaujetí a hlad. To jsem postrádal v rozhodujících momentech. Dokázal jsem být jednou za sezonu jednou na top úrovni, ale nemělo to konstantnost. To mě brzdilo.“
Co konkrétně vám ke konci kariéry vadilo nejvíce?
„Ono to tak nějak vygraduje ve všech ohledech. Člověk je každý den pryč, každý den musí být na kole a víkendy nejsou volné vůbec, protože musíte závodit. Ke všemu jste daleko od domova v zahraničí, rodinu nevidíte. Tahle mozaika se postupně skládá. A když už ke konci tolik netrénujete, nemá cenu to dělat. Ale opravdu tam nebyl jeden konkrétní aspekt, který by mi vadil nejvíce.“
Chtě nechtě jste se na základě velkých úspěchů vašeho táty dostával do neustálého porovnávání otec – junior. Bylo to něco, co vás později trochu štvalo?
„To ne, tohle mi v ničem nepřekáželo. Jak jsem říkal, já vyrůstal s úspěchy otce. Mohl jsem dosáhnout i toho, že bych nebyl jen junior a byl ta legenda, ale nepovedlo se mi to. Tatí byl o parník lepší. Já mu vystoupal pouze někam na úroveň kotníků. Další krok jsem už neudělal. Kdybych byl vícenásobný mistr republiky a světový šampion, tak by se to všechno zamotalo víc dohromady a třeba bych se stal větší personou.“
Mistrem republiky jste se stal v roce 2016 a pak závodil do konce následujícího roku. Vyprchala u vás veškerá motivace v momentě, kdy jste na sobě měl dres republikového šampiona?
„Tam jsem o konci kariéry vůbec nepřemýšlel. Byl jsem v obří euforii a říkal jsem si, že mám před sebou dalších pět šest let.“
Myšlenky se ke konci kariéry nestočily ani po pár dnech?
„Právě že ne. Já dostal možnost vrátit se do České republiky, což byla asi špatná volba. Rozhodla u mě asi pohodlnost a odešel jsem z belgického cyklokrosového světa. Ale u nás se do toho hrozně špatně naskakuje. Je to ohromně těžký. V tomto je to v Belgii daleko jednodušší.“
Mimo cyklistiku si vás Belgie něčím získala?
„Mají tam dobrý hranolky, ale ty jsem jako sportovec moc nemohl. (úsměv) Líbila se mi vstřícnost lidí. A také to, jak cyklistikou žili, protože zrovna u nás ta popularita není kdovíjak velká. Fajn bylo taky to, že to člověk neměl daleko na závody. Ale já jsem takový vlastenec – pokaždé jsem se rád vracel domů. U nás je vždycky líp.“
Čeho si na vašem životě profesionálního cyklisty vážíte nejvíce?
„Zpětně jsem rád za každou sezonu, kterou jsem v tom mohl prožít. Máte tam vítězství, prohry a smutek. To všechno tam bylo. Jenom mě mrzí, že jsem nedosáhl na medaili na mistrovství světa. Byl jsem jednou hodně blízko.“
Na šampionátu v roce 2007 vám medailové umístění odstřelil defekt. Dostává se v takových chvílích cyklistovi do hlavy: „Proč já nejel opatrněji“?
„Většinou to je tak, že nějaký defekt se může stát kdekoliv. Ale třeba se to nestává lidem, kteří jsou na tom výkonnostně dobře, protože s tím kolem dokážou žít. Já měl defekt celkem často. Dojížděl jsem na to, že jsem se ke kolu choval možná lehce nezodpovědně – třeba zatáčky jsem jezdil na limitu. Ale taky můžete jen prostě najet na blbý kámen. Když už se to stane, tak musíte všechno hodit za hlavu a dojet do depa. Dost často to nejde. Je to devastující, stresující a svým způsobem i ponižující.“
Kdo je na tom výkonnostně víc než dobře a vypadá jako by na svět přišel na sedle kola, je Mathieu van der Poel. Co říkáte na jeho show, kterou posledních pár let předvádí na blátě i na silnicích?
„Opravdu je to show. Je neuvěřitelné, co ten člověk dokáže předvést na silnici, v cyklokrosu i v horských kolech. Hlava mi to občas nebere. A stejně jsou na tom i experti. Bavil jsem se s Alešem Kroužeckým, který působí jako lékař, ale zároveň je trenérem cyklistů a analytikem jejich výkonů. Leccos v cyklistice dokáže vyhodnotit na základě lékařských podkladů.“
A na Van der Poela mu nestačí tabulky…
„Nebere to. A jsem stále v lehkém kontaktu s vedením Van der Poelova týmu. Sami říkali, že u něj nikdy nečekali takto obrovský talent. Každopádně už v mládežnických kategoriích prokazoval, že výkonnost bude mít hodně dobrou. A vydrželo mu to doteď. Jeho bratr David byl v juniorských letech také dominantní, dokázal leccos vyhrávat. V roce 2010 přijel do Tábora jako favorit juniorského závodu a nevyhrál. Tam se to možná zlomilo, a třeba i proto dneska více lidí zná jméno Mathieu. Přitom fyziologicky by na tom měli být dost podobně.“
Jak na oba Van der Poely vzpomínáte? Narazil jste na ně později v týmu BKCP - Powerplus, který dnes nese název Alpecin-Fenix.
„David je hodně přemýšlivý. Mathieu je takové dítě, které si hraje. A to je podstata věci. Když chcete být úspěšný, tak si musíte s tím sportem hrát. A co dělá dítě, když si hraje? Nezlobí. Jeho to zkrátka baví. On i na trénincích, když jsme závodili mezi sebou, do toho dával nadšenost a zarputilost, kterou potřebujete i do budoucnosti.“
S Adrim van der Poelem, tátou Mathieuho a Davida, se zase potkával na tratích váš otec. Na mistrovství světa roce 1991 skončilo jméno Šimůnek na zlaté příčce, Van der Poel na stříbrné.
„Jednou jsem se o tom s Adrim van der Poelem bavil. Pro něj to byla největší životní prohra, kterou si musel protrpět. Předtím několikrát vyhrál etapu na Tour de France, zvítězil na Amstel Gold Race nebo Lutych-Bastogne-Lutych. To jsou všechno obrovský věci. Ale tady jel závod na domácím mistrovství v Nizozemsku v nejlepších letech. A prohrál. Koukala na něj celá země. Všechno bylo špatně. Částečně ho zahojil až rok 1996, kdy se konečně ve Francii stal světovým šampionem.“
V onom roce 1991 to pro Adriho van der Poela bylo dokonce už páté druhé místo na mistrovství světa…
„Říkal, že když se to stalo popáté, a právě doma, tak to nesl horko těžko. Byl dlouho zavřený sám doma, nic nechtěl dělat. Ale pak pokračoval dál. A myslím, že momentálně mu Mathieu dělá obrovskou radost.“
Mathieu van der Poel s Belgičanem Woutem van Aertem si posledních pět let mezi sebou přehazují titul cyklokrosařského mistra světa a u toho září na silnici. Jak si vysvětlujete toto obojživelnictví?
„Kdybych to věděl, tak nějakého člověka připravím tak, aby předváděl to stejný jako oni. (úsměv) Ptal jsem se šéfů týmů, jak to dělají. Vše se musí smíchat do nějakého superkoktejlu. Může se stát, že se za dva tři roky uvaří. Nikdo to nedokáže predikovat. Opravdu jsem zvědavý na to, jak to dopadne. Ale doufám, že budou oba dva předvádět to, co poslední dobou předváděli. Skutečně musíte mít něco navíc, což má i Zdeněk Štybar, který je trojnásobným mistrem světa v cyklokrosu a dokázal vyhrát etapu na Tour de France.“
Jak se vám aktuálně Zdeněk Štybar líbí?
„Několikrát se vrátil do cyklokrosu, kde ty výsledky už asi nejsou takové, jaké bývávaly. Ale to je pochopitelné. Musel by k tomu mít více času, věřím, že by se do toho dostal. Teď má ale jiné možnosti a cíle. Každopádně i u něj je vidět, že se ty disciplíny skloubit dají.“
Sám jste to zkoušel. Je to tedy úplně něco jiného?
„Pořád sedíte na jednom kole. Samozřejmě se nějak liší u těch disciplín, ale je to podobný. Ale třeba mě to na silnici nikdy moc nebavilo. Je to dlouhý a když člověk spadne na asfalt, opravdu to bolí. Na blátě padá člověk do v uvozovkách do měkkého. Silnice je ale zkrátka základ, bez ní absolutně nejde cyklokros praktikovat. A vždy bude královna. Mladí kluci by měli jezdit více silničních závodů, ale hlavně někde, kde je ohromně kvalitní peloton. Ne tady u nás, kde všichni taktizují. Závody na silnici vám dají tah, který nutně potřebujete.“
Dovedete si sám v současné situaci představit, že byste pendloval po světě jako Zdeněk Štybar? Je doma v Česku, Belgii, na Mallorce a například před měsícem zazářil na etapovém závodu v Argentině.
„Když někam jede, tak bere celou rodinu s sebou. Ne teda asi zrovna do Argentiny. Takhle to mají zkrátka doma nastavené. Rodina se sportovci musí přizpůsobit. Když člověk dělá sport na maximální úrovni – a tak to je třeba i u tenistů – tak se kočovný život musíte akceptovat. Pokud se podíváte například na hokej, tak ze dne na den můžete být poslán třeba do Švédska. Možná i to uspíšilo můj cyklistický konec, protože jsem chtěl žít plnohodnotný život s rodinou na jednom místě. Kdybych byl ještě Belgii, bylo by to složitější.“
Přemýšlel jste během kariéry často nad tím, do čeho se pustit, až vás cyklokros živit nebude?
„Ve chvíli, kdy je vám 20 let, moc si tohle neuvědomujete. Člověk na to ani myslet nemusí a nechce. Ale potom, když cítíte, že to není ono – a to jsem za kariéru několikrát zažil – se na to připravujete. Každopádně když hodíte lidi do vody, tak oni se plavat naučí. Jde o to, tam toho člověka hodit. Pokud to bude postupně, tak to není asi není tak bolestný. Já do toho nakonec byl hozený rovnou tím, že jsem se sám rozhodl skončit. A sám jsem pak musel hledat cesty, po kterých bych se vydal dál.“
Nakopla vás vždy situace, když jste věděl, že smlouva s týmem se chýlí ke konci a s tím se do ohrožení částečně dostává kariéra?
„V momentě, kdy vás honí bič, jezdíte nejlíp. Nebo aspoň tak jsem to měl já. Někdo to může mít jinak. Já pod tlakem zajížděl nejlepší výsledky. Když mi dobíhala smlouva, tak se mi nějaké závody podařily. Ale já musel dokazovat neustále, že tam patřím. Byznys v Belgii je ohromně tvrdý. Je tam dalších dvacet lidí, kteří mohou obsadit vaše místo. Mně se ale vždy povedlo podepsat nějakou další smlouvu, byť třeba jen roční. Pak jsem měl potřebný klid. Nikdy jsem se nestresoval někde pod stolem, že bych neměl mít práci.“
Bezprostředně po odchodu z cyklistiky jste tedy hledal cestu k „normálnímu“ zaměstnání jak?
„Když do životopisu napíšete, že jste patnáct let závodil na kole, tak vás nikdo nezaměstná. Musíte na volnou nohu a učit se od píky. Spousta sportovců dělá nezávislého poradce ať tomu rozumí, či nikoliv. Vždy se ale dokážete něco naučit. Já se napřed musel znovu prokousávat bahnem. V případě, že chcete dělat toho poradce, musíte lidem lézt tam, kam já nechtěl. To mě pak nebavilo. Ale aspoň už po nějaký době máte něco za sebou a máte větší pravděpodobnost, že se dostanete jinam. Já pak uspěl na pohovoru a nynější zaměstnavatel mě vzal.“
Vnímáte přemýšlení sportovců na přechodem do civilního života jako velký problém?
„Stoprocentně. Sportovec je od toho, aby předváděl výkon. Během kariéry na to možná může mít lidi, na ty ale musí být spolehnutí. Já vědět ve 20 letech, co vím teď v 36, tak bych možná vydělával více. Možná bych předtím tolik neutrácel. Ale to všechno patří do koloběhu života a každý si na to musí přijít sám. Něco bylo, tohle je teď.“
Dalo by se říct, že nejjednodušší by pro vás bylo zůstat v byznysu. Provozování cyklistického obchodu nebo trénování dětí vás nelákalo?
„Obchod určitě ne. Vždycky to bylo tak, že si cyklista otevřel krámek, kde měl kola. Tyhle doby jsou dávno passé. Teď to válcují různé megasporty, které nabízejí normální produkty za normální peníze. Samozřejmě jsou pořád ty pravé cyklistické obchody, nikoliv ty komerční. Mám spoustu známých, kteří za tím stojí. A co se týká trénování, bránit se tomu nebudu, ale znám všechny výmluvy, které existují. A já je poslouchat nechci. Výmluv jsem sám dokázal vyprodukovat hodně, takže bych je dokázal odhalit a nechci je poslouchat.“
Znechucovalo by vám to tu práci?
„Svým způsobem ano. Dokážu si představit, co bude následovat. Když si člověka cyklistika nezíská a nebude ji dělat z lásky, tak v ní potom nemá cenu pokračovat. Asi bych trénování ale dokázal dělat, nicméně by to muselo mít nějakou štábní kulturu. Zatím mě to neláká, nicméně dveře tomu stoprocentně nezavírám. Je to varianta pro budoucnost a byl by to nadstandardní bonus.“
Když se vrátíme k vašemu aktuálnímu zaměstnání a porovnáme ho s dřívějším životem na cyklokrosových tratích, je to míň stresová práce?
„Každá práce, každý sport má svá úskalí. Když jsem závodil, musel jsem mít výsledky. Teď je to stejný. Sice to jsou jiné výsledky než sportovní, ale musejí tu být. Teď jsem ve stresujícím prostředí od pondělí do pátku. Přicházejí spokojení lidé, ale i naštvaní. Ale vím, že můžu v šest hodin vypnout a věnovat se jen a jen rodině. Když se člověk připravoval na nějaký závod, tak ho to pronásledovalo pořád – třeba i před spaním. Až po vyvrcholení v podobě závodu můžete vypnout. Teď zase vím, že musím být připravený ráno v osm na značkách.“
Je trochu paradox, že jste práci plnou zimy, deště, bláta a špíny vyměnil za vyloženě kravaťácké zaměstnání. Nemyslíte?
„Je to trochu vtipné. Nevím. Nedokážu si to vysvětlit. Zkrátka se mi tahle možnost naskytla a já jsem jí využil všema deseti.“
Vyjedete si teď na kole často?
(smích) „Málo, málo. Loni jsem těch kilometrů neměl moc. Spíš teď dělám jiné sporty. Mě hrozně baví hokej. Vrátil jsem se do třinácti let, kdy jsem chytal. Jsem brankář a tím zůstanu. Snažím se žít aktivně. Možná by ta kondice mohla být v daném okamžiku lepší, než je, ale myslím, že to tak nějak k životu stačí.“
Je hokej možnou příčinou toho, proč jste cyklistice nepropadl totálně?
„Možnost to je, protože hokej jsem vždycky miloval a milovat ho budu. Cyklokros jsem bral vždy tak nějak automaticky, což bylo dané tím, že jsem vyrůstal v takovém prostředí, v jakém jsem vyrůstal. Bral jsem ho jako snazší cestu pro to, abych se v uvozovkách mohl proslavit. Kdybych zůstal u hokeje, tak bych třeba ve dvaceti letech nesportoval, nebo možná chytal extraligu, případně působil někde zahraničí. Když si to nezkusíte, nemůžete to vědět.“
Témata:
sport, cyklistika, Zdeněk Štybar, Belgie, cyklokros, kariéra, Radomír Šimůnek, Mathieu van der Poel, Cyklistika na Heureka.cz
Související články
