
O slavných sportovcích se často mluví jako o hrdinech. Jeden z nich se ale během druhé světové války, od jejíhož konce uplynulo 75 let, hrdinou v tom pravém slova smyslu opravdu stal. Ital Gino Bartali, dvojnásobný vítěz Tour de France a trojnásobný šampion Giro d´Italia, během války pomohl zachránit víc než osmi stovkám lidí život! O svém činu plném odvahy ale dlouho odmítal mluvit. Jak to všechno vlastně dokázal? A v čem mu při tom pomohlo jeho milované kolo?
Když Gino Bartali slavil sedmdesátiny, dostal od reportéra otázku, zda by mohl něco říct o svém hrdinském počínání během druhé světové války.
„Pane, chci, aby si mě lidé pamatovali především kvůli sportovním úspěchům. Skuteční hrdinové byli ti, kdo trpěli pro své blízké ve své duši i ve svém srdci. Já jsem byl jen cyklista, který jezdil na kole,“ pravil skromně.
Reportér se nicméně nenechal odbýt a dál naléhal. „Proč o tom nechcete mluvit, pane Bartali? Vždyť to je opravdu obdivuhodné,“ pokračoval.
„To máte tak – člověk musí dělat dobré věci, ale neměl by o nich nikomu říkat. Protože to pak využíváte neštěstí druhých pro svůj vlastní prospěch,“ odpověděl šampion, který jako jediný cyklista dokázal vyhrát slavnou Tour de France před i po druhé světové válce (1938 a 1948).
Životní příběh silně věřícího muže Gina Bartaliho ale nakonec veřejnost poznala. Díky svědectvím těch, kterým pomohl. A také díky synovi Andreovi, jenž ho později i přes nelibost svého otce pomohl šířit.
Tak tedy – jak to tehdy opravdu bylo?
Oběť pro největšího rivala i podraz na oplátku
Gino Bartali byl cyklista od Boha. A hluboká víra a s ní spojené striktní dodržování desatera byla cestou jeho života. Obličej měl sice rodák z vesničky poblíž Florencie jako boxer – chlapské rysy i rozpláclý výrazný nos upoutal na první pohled každého. Soupeři mu však přesto kvůli jeho chování brzy začali přezdívat Zbožný Gino.
„Před každým jídlem se modlil. A také hrozně nesnášel, když někdo klel,“ vzpomínal jeho největší soupeř Fausto Coppi. Právě rivalita s tímto o pět let mladším krajanem přitom byla především po druhé světové válce ve světě cyklistiky tématem číslo jedna.
Oba byli Italové, oba začínali ve stejném týmu, ale jeden druhému se podobali jako den noci. Bartali se držel své víry a tvrdého tréninku, naopak Coppi byl cyklistický bohém a také dravec…
Rozdílnost povah se poprvé ukázala už na Giro d´Italia v roce 1940. Bartali byl tehdy největším favoritem, nicméně už ve druhé etapě měl těžký pád, při němž dokonce na chvíli upadl do bezvědomí a vážně si poranil koleno.
Týmový doktor mu proto doporučil závod vzdát, on však se sebezapřením pokračoval. A ve druhé polovině Gira při nejtěžších etapách v Dolomitech dokonce 20letému Coppimu, jenž se narychlo stal lídrem stáje, zásadně pomohl k celkovému prvenství.
Především pak v 16. etapě, v níž Coppiho postihly při sólovém úniku žaludeční problémy, se Bartali ukázal jako ryzí gentleman. Zastavil u svého kolegy, který už chtěl závod vzdát. „Nasedni a zkus to ještě. Teď se rozhoduje o tom, jestli z tebe bude šampion, nebo nosič vody,“ přesvědčil ho, aby s jeho pomocí etapu dokončil.
„Nebylo to pro mě lehké, protože jsem se cítil být silnější než on. Ale udělal jsem to pro tým,“ komentoval to Bartali později.
Fausto Coppi se mu hned v další sezoně „odvděčil“ po svém. V závodě Kolem Emilie předstíral ztrátu formy spojenou s nachlazením, aby nakonec podnik proti týmovému plánu - jet na Bartaliho - vyhrál. Zažehl tím obrovskou rivalitu, která už však patří do poválečných let.
Ukrytá rodina i trénink s falšovanými dokumenty
My se v příběhu musíme vrátit do roku 1943. V té době už v Evropě na všech frontách zuřila válka, která nadobro přerušila i veškerá cyklistická klání. „Zbožného Gina“ však mohli jeho fanoušci přesto každý den potkat, jak polyká na silničkách v okolí Florencie mnohakilometrové tréninkové dávky. Jenomže on to zdaleka nebyl jen trénink…
Jeho vyjížďky provinciemi Tuscany, Umbria či Marche měly přesný itinerář. A v brašně na zádech Bartali nevozil jen svačinu, ale také fotky a dokumenty. Proč? Ve fašistické Mussoliniho Itálii tehdy vrcholila protižidovská štvanice, kterou tisíce lidí odnesly deportací do koncentračních táborů a následnou smrtí.
I proto vznikla s podporou janovského a florentského arcibiskupa podzemní organizace DELASEM, která se snažila mimo jiné i paděláním dokumentů zachránit co nejvíce lidí. A právě s jedním z předáků této skupiny, židovským účetním Giorgio Nissim, se Bartali setkal.
Jeho úkol pak byl jasný – využít své známosti a slávy k tomu, aby během tréninků do ústředí tajné organizace přivážel fotografie ukrývaných Židů a poté jim zpátky vozil zfalšované doklady. „Tátu na kole párkrát zastavila vojenská hlídka a chtěla ho šacovat. Když ho však poznali, většinou to udělali jen naoko,“ popisoval později jeho syn.
Bartali takto pomohl zachránit víc než osm stovek lidí, kteří by jinak téměř jistě putovali do koncentračních táborů. Přímo ve svém domě navíc během války přes rok ukrýval svého židovského přítele Giacoma Goldenbergra s celou rodinou. A to i přesto, že dobře věděl, že jejich odhalení by znamenalo jistou smrt nejen pro něj, ale i pro jeho blízké.
Ke konci války při tažení proti DELASEMu navíc Bartaliho italská policie opravdu zatkla a dva dny ho ve Florencii vyslýchala. Ani o tom ale slavný cyklista dlouho nechtěl mluvit. Když se ho pak řadu let po válce jeho syn zeptal, zda mu není líto, že díky tomu nedostal žádné vyznamenání, tichým hlasem mu řekl: „Některé medaile nemusí viset na hrudi. Stačí, když visí na duši. I během války jsem ostatně dělal jen to, v čem jsem byl opravdu dobrý. Jezdil jsem na kole…“
Gino Bartali ukončil kariéru v roce 1954. Do historie cyklistiky se zapsal například i tím, že byl coby skvělý vrchař průkopníkem při používání přehazovačky. A také v roce 1948 na Tour de France vyhrál tři po sobě jdoucí královské horské etapy, což se zatím nikomu jinému nepodařilo.
Válka mu sice vzala nejlepší sportovní roky, přesto se stal cyklistickou legendou a na sklonku života i oslavovaným hrdinou. Zemřel v roce 2000 na srdeční zástavu – bylo mu 85 let.